Učitelku angličtiny? Jedině Tammy....

     V našem novém domově v Kansas City jsme nebyli ještě ani jeden celý den, když znenadání zazvonil zvonek. Když jsem otevřela dveře a poprvé tu mladou ženu uviděla, vůbec mě nenapadlo, jak důležitou osobou v mém životě se stane. To letní horké odpoledne jsem obdržela nejen vynikající jablečný koláč, ale i dar opravdové přítelkyně.

     Mladá žena na mně spustila svou výřečnost jako vodopád. Pochopila jsem, že je naše sousedka a přišla nás přivítat v naší nové čtvrti, ale na ostatní věty již moje znalosti angličtiny ze střední školy nestačily. Pokusila jsem se ji zadržet, ale marně. Zaníceně mi vyprávěla jakousi příhodu a já na ni jen zírala s úsměvem blbečka. Teprve když se zarazila, aby nabrala hluboký dech, slabě jsem vykřikla: "Stop! I don't speak English that well!" To ji opravdu zarazilo, a po pár vteřinách ticha se hlasitě rozesmála. Pak mi posunkem naznačila, ze je tak trochu praštěná, abych to přehlédla. Nakonec se mě zeptala: "How are you?" Větu nejen pomalu slabikovala, ale přímo ji na mně křičela! "Good, and I am not deaf," odpověděla jsem jí, a přitom si pomyslela, že pokud na mně bude každý Američan křičet ve snaze, abych mu rozuměla, hluchá určitě brzy budu.
     Pozvala jsem Tammy dál, a nad vynikajícím domácím koláčem a kávou začala naše první konverzace. Když zjistila, odkud pocházíme, byla nadšená a začala vypočítávat, co o Čechách ví. Nadšeně mi vyprávěla své znalosti o Kopernikovi, Komenském, Kafkovi, Praze, Formanovi i o našem "osvobození v roce 1968". V tu chvíli jsem se zastyděla, neboť mé znalosti o jejím státu - Missouri - byly mizerné a značně omezené. Jasně, věděla jsem, že odtud pocházel Mark Twain a že zde Walt Disney otevřel své první studio nebo i to, že se zde narodil prezident Harry Truman a že Missouri je stát lesů a jeskyní, ale obávám se, že tím mé znalosti končily. Ale to Tammy vůbec netrápilo, neboť v té chvíli jíž byla rozhodnutá, že mě "adoptuje" a postará se o to, abych vše dohnala - angličtinou počínaje a politikou konče. A své předsevzetí dodržela více než vrchovatě.
     Od toho dne jsme spolu trávily všechen volný čas. Tammy měla malou dcerku a hlídala doma přes den další dvě malé holčičky. Nadšeně mě zvala, abych jí dělala během dne společnost, když děti spaly nebo si pod jejím dohledem hrály na zahradě. Celé hodiny mi vyprávěla, ukazovala a učila me "americké" výslovnosti, zatímco já jsem ji učila českým slovíčkům a frázím, načež ona volala svým sestrám a radostně vykřikovala: "Jak se máš, holka?" v té její neopakovatelné češtině. Vařily jsme si navzájem různá jídla a ochutnávaly, jezdily po městě a Tammy mi vyprávěla jeho historii i historii své rodiny, a já zase jí o Evropě.
     Narodila se jako 3. dítě ve smíšeném manželství Indiána z kmene Shawnee a dcery německých přistěhovalců z druhé světové války. Byly jí pouhé tři roky, když se její matka po narození další dcerky definitivně rozhodla opustit svého manžela, který díky alkoholizmu nejen ztratil práci a několikrát pobyl na léčení bez žádoucího účinku, ale další léčení i práci odmítal. Matka Donna brzy pochopila, že čtyři děti a věčné opilého manžela sama neuživí, a požádala na úřadech o pomoc. S pomocí sociální péče získala byt v oblasti zvané "Projects", kde jí stát platil nájem a ostatní výdaje jako mnohým dalším matkám samo-živitelkám. Tammy měla vždy zarputilý výraz v očích, když mi vyprávěla o svém dětství, které strávila mezi chudinou uprostřed velkoměsta. Nikdy nedala najevo žádné negativní pocity vůči svým rodičům, ale z jejích slov i tónu hlasu jsem vycítila, jak nešťastná a spoutaná si daleko od ohromných plání kansaského venkova připadala. Od matky se odstěhovala k příbuzným na venkov, když jí bylo pouhých 13 let, kde dokončila střední školu. Vzhledem ke svému indiánskému původu získala lehce stipendium, vystudovala univerzitu a našla si místo ve státní správě.
     Vydrželo jí to tři roky. Práce v kanceláři jí ubíjela, dusila se pocitem nedostatku volnosti. V té době již byla čerstvě vdaná za Rona, a svou práci bez výčitek svědomí opustila. Po narození dcerky Rose si mladí manželé koupili malý domek, a Tammy pracovala příležitostně, když potřebovala peníze. Občas hlídala další děti, pracovala jako servírka či uklízela baráky, ačkoli jí na zdi v malé pracovně visel univerzitní diplom. Dlouho jsem ji nechápala, a ona mi jednou řekla: "Víš, to je proč miluji Ameriku. Můžu si žít podle svého a budovat si svůj sen, a nikdo mi to ani nevyčítá ani mě neodsuzuje, protože to je můj život a můj sen, který si jednou splním..." Musím dodat, že vzhledem k dědičnému zatížení, Tammy nikdy v životě neochutnala ani kapku alkoholu.
     Na naše první vánoce v cizině jsem se moc netěšila, moc se mi stýskalo, a můj manžel byl často dlouho v práci. Ale Tamy mě smutnit nenechala. Přála si znát všechny naše zvyky, pekly jsme spolu cukroví a nakupovaly dárky. Na štědrý den se s námi postila, a večer jsme všichni jedli kapra s bramborovým salátem. Rose milovala příběh o Ježíškovi, který nosí dětem dárky ke svým narozeninám, a byla celá šťastná, když jich několik našla pod naším stromečkem: "Mami, český Ježíšek mi donesl dárky až přes moře!" A od té doby jí český Ježíšek nosí cukroví a dárky na vánoce každý rok.
     Jak čas plynul, má angličtina se stala bezproblémovou, a já se připravovala na přijímačky na univerzitu. Když se ohlásilo mé těhotenství, bylo to sice příjemné, ale přesto překvapení. Tammy mi nosila knížky a časopisy, dokonce i dobroty, na které měla pocit, že bych mohla mit chuť. Já jsem odložila školu o rok, a věnovala se přípravě na mateřství. Tammy mi připravila velké překvapení, neboť po americkém zvyku uspořádala takzvanou "baby shower", pozvala všechny naše přátele a známé včetně její rodiny, a já jsem od nich obdržela prakticky kompletní výbavičku pro moji očekávanou dcerušku. V porodnici se Tammy osvědčila jako zkušený kameraman, když natáčela první minuty života naší dcerky, zatímco můj nazelenalý manžel si na nějaké natáčení ani nevzpomněl. Naštěstí jsem jí to mohla oplatit o rok později, kdy jsem já natáčela její čerstvě narozená dvojčátka, zatimco její nazelenalý manžel se po spatření narození dalších dvou holčiček ukázal na nějakou tu chvíli jako nepoužitelný...
     Krátce poté se jejich rozrostlá rodinka odstěhovala do většího domu, který výhodně koupili na druhém konci města. I tento dům vylepšili a za čas prodali výměnou za lepší. Ron byl povýšen a začal vydělávat víc peněz, a Tammy tak mohla být s dětmi doma a pečovat o dům i zahradu. Po deseti letech mazelstvi se jim konečně splnil jejich sen - poslední dům, který si s Ronem koupili, byla veliká farma v Kansasu s pozemky ideálními pro chov koní. Tammy se konečně vrátila na půdu svých předků, a dodnes se ona i její dcery prohánějí po kansaské prérii.
     Během posledních let se vzhledem k vzdálenosti už tak často nevídáme, ale stále si voláme a vždy si uděláme čas na významné události v té druhé rodině. Tammy se zúčastnila mé graduace na univerzitě, my zase prvního dne školy dvojčat. Tammy mi volala ve dvě ráno a brečela do telefonu, když jí zemřel táta. Já jsem se zase mohla vypovídat jí, když se mi mé první manželství rozpadlo. O několik let později se dostavila nejen na mou druhou svatbu, ale dokonce si přiletěla až na Floridu pochovat mého novorozeného syna.
     Ve vyprávění bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale budu se muset rozloučit. Zvoní mi totiž telefon, a podle čísla vím, že až ho zvednu, ozve se v něm krásná čeština se silným americkým přízvukem: "Jak se máš, holka?" Skoda, že ne každý má takové štěstí na učitelku angličtiny...