Tajná schůzka u krále George

     Za devaterými horami, devaterými řekami a jedním oceánem bylo, kdysi dávno, veliké království Amerikánie. Vládl zde král George, panovník zprvu velmi oblíbený, ale v době našeho příběhu byl jíž v nemilosti nejen u mnoha jiných panovníků, ale ani u svých poddaných se netěšil velké přízni . Blížil se čas zvolení nového krále, a tak si náš George k sobě povolal své tři potomky: Johna, Hilary a Baracka....  

     Přivítal je na svém velkém Bílém hradě a usadil se na trůnu ve své pracovně:
     "Milé děti! Povolal jsem si vás, abych s vámi prodiskutoval budoucnost. Jak víte, jeden z vás se v brzké době stane mým následníkem, a bohužel, toto rozhodnutí nezáleží na mně, ale na vůli poddaných. Kdybych mohl jen předat žezlo podle svého uvážení, nejen že bych ho dal z ruky až na smrtelné posteli, ale dal bych ho samozřejmě pouze tomu z vás, kdo by pokračoval mnou vybranou cestou... Ale co si budeme namlouvat - kdyby to fungovalo tímto způsobem, asi bych se ani já nikdy králem nestal. To ale není proč jsem si vás povolal - chci vám jen oznámit, že jako budoucího krále budu podporovat Johna.."
     "Ale to není spravedlivé," ozvala se Hilary.
     "Proč ne?" podivil se král George, "John je nejstarší, má zkušenosti, a je to zasloužilý voják. Dokáže naše království ubránit proti nepříteli, a k poddaným bude milosrdný a nezvýší jim daně, jak máte v úmyslu vy dva."
     "To je sice možně, že daně zvyšovat nebude, ale také za ně nic kromě války nenabízí," ozval se Barack. "S nepřítelem se má vyjednávat, popřípadě dát zajímavé nabídky, válka není nevyhnutelná. John nechá lidem nižší daně, ale vezme jim děti a pošle je do války."
     "A co bys chtěl dělat s nepřítelem?" zeptal se John posměšně. "Koupit si ho?"
     "Někteří nepřátelé se koupit dají, ale na některé se musí tvrdě!" odpověděla za Baracka Hilary.
     "Hlavně na ty, co jsou v nemilosti u naší židovské obce, jejichž peníze tak nutně potřebuješ, " utrousil tiše John.
     "Zidovská obec je důležitý spojenec," odvětila suše Hilary. "A co mám jiného dělat, když mě podporují hlavně ti poddaní, co mají hluboko do kapsy?"
     "Nikdo ti přece nebrání, aby ses stala felčarkou chudiny, na to ale nemusíš být královna. Pokud vím, už jednou ses o to pokoušela, a nějak ti to ztroskotalo," ušklíbl se George.
     "Mně nech na pokoji, radši se zajímej o to, proč o tobě Barackovi kamarádi všude vypráví, že jsi fingovaně napadl naše vlastní království, aby jsi mohl dalším vyhlašovat války," jedovatě odvětila Hilary.
     "Všechno se svede na mně, protože jsem tmavej. My jsme totiž byli vždycky diskriminovaný!" ohradil se Barack.
     "A kdo tě diskriminuje? Pořád jen fňukáte, podívej se na ty malí, tmaví z jihu! Makají na plantážích i stavbách, a jak jsou potichu!" zasmál se John.
     "Potichu jsou, protože se bojí výběrčího daní, který je velkoryse přehlíží, nemluvě o strážcích na hranici," odvětil Barack.
     "A co ti s těma úzkejma očima?" zeptal se George. "Ti jsou milí a pracovití, a nikdy si neztěžují. Těm je radost vládnout!"
     "Protože sem přišli dobrovolně, nás jste ale přivlekli v okovech!" vykřikl Barack.
     "Tak mi přiveď jednoho žijícího člověka, který byl do mého království zavlečen násilím, a já mu to štědře vynahradím. Navíc nechci žádný řeči o diskriminaci slyšet, tady Hilary je ženská, John zase důchodce, každý patříte do nějaké diskriminované skupiny, takže s touhle pohádkou neuspěješ," usmíval se George.
     "Jen si to moc nemaluj, ostatní království si také budou myslet, že tu je diskriminace, když nevyhraju," odvětil Barack.
     "Když se jim to správně podá, tak to pochopí. Ona to bude menší diskriminace, když tě nezvolí, než když tě zvolí, a pak tě někdo odstraní, jako toho faráře Martina," vložila se do diskuze Hilary.
     "No vidíš, stačí trochu myslet," usmál se George. "A ty moc šancí taky nemáš, přeci jen jen v našem království víc měšťanů než té chudiny, která tě podporuje." 
    "To je sice možné, a možná nemám u lidu potřebnou důvěru, ale podívej se na Johna, tvého ochránce, nějak ti tu klimbá," usmála se Hilary sladce.
     George se při pohledu na dřímajícího Johna zachmuřil.
     "A co mám asi dělat? Jediny, kdo mi ještě zbývá, je můj levoboček Ron."
     "Tak toho bych vynechal. Je to spíše pravobocek, a navíc tak možná pro srandu králíkům," zasmál se pobaveně Barack.
     George se rychle se svými potencionálními následovníky rozloučil. Tvář měl zachmuřenou a náladu pod psa. Jedinou útěchou mu byla ta skutečnost, že rozhodnutí o následovníkovi neleží na jeho bedrech.
     "Zaplať Pán Bůh, že máme ty demokratické výdobytky," pomyslel si, a začal balit první kufr. Poddaní to za něj vyřeší. A co si tou volbou nadrobí, to si budou taky muset vyžrat..

Poznámka: Tato pohádka je, jako každá pohádka, jen vymyšlený příběh a podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná.
Dobrou noc!