O bojích s lidskou blbostí

     V roce 1993, době mého příchodu do Ameriky, jsem ani náhodou netušila, zda a s jakými předsudky či diskriminací se budu potýkat. Sice jsem slyšela, že tam utiskují černochy, ale v tomto směru jsem mohla být klidná - moje pleť mě vždy kvalifikovala spíše na ředitelku vápenky, a mé nazrzlé vlasy a zelené oči poukazují víc na původ severní než jižní. A Amerika je přece země imigrantů z celého světa, takže se nad tím, odkud jsem přišla, nebude nikdo pozastavovat...

    Omyl. Kdybych se přistěhovala do New Yorku, má teorie by možná byla správná. Ale na americkém středozápadě jsem se do pohodlné anonymity prostě uzavřít nemohla. Občas jsem i předstírala hluchoněmotu, neboť jsem jako docela plachá žena těžce nesla okamžitý zájem, který můj "roztomilý" přízvuk všude vzbuzoval. Říkám roztomilý, neboť tak ho nejčastěji všichni označovali, a okamžitě začali hádat, z kterých tajemných krajů jsem přicestovala. Pokud hádali Rusko, určitě si všimli, že se mne to tenkrát i dotklo, častěji jsem ale byla Polka, Němka, Francouzka nebo i Britka. Nedávno si dokonce jedna prodavačka v obchodě tipla, že jsem z New Yorku, a já si nebyla jistá, jestli to mám brát jako pochvalu své výslovnosti nebo ne....
     V každém případě musím říct, že jsem, až na pár maličkostí, nemusela s žádnou diskriminací vůči mé osobě bojovat, spíše s obyčejnou lidskou zvědavostí či hloupostí. Ale i ty mi někdy dávaly zabrat..
     Sousedka na návštěvě:
     "Zajímalo by mě, jestli jsi před příchodem do USA někdy viděla televizi?"
     "Samozřejmě, od narození, a hrozně mi tu chybí francouzské a italské komedie." (O dvou českých programech jsem taktně pomlčela). Ale copak jsem přišla z pralesa?
     Při obědě v kostele:
     "Nevěděla jsem, že si Evropanky holí nohy..."
     "Samozřejmě, že se holíme, a nejenom nohy," odpověděla jsem s významným mrknutím. Zrudla, a odtáhla přihlouple se usmívajícího manžela k jinému stolu. A měla jsem klid. Nevykládejte si to špatně. Většinou odpovídám velmi slušně, ale bavit se při jídle o tom, jestli a kde se Evropanky holí, navíc v přítomnosti mužů?
     Ale jak říkám, samé maličkosti. Pokud jsem s něčím musela opravdu bojovat, byly to naopak pozitivní diskriminace a nadměrná očekávání. Moje sestra ale takové štěstí neměla..
     Veronika pracovala během svého studia na vysoké škole po večerech jako servírka v jedné malé rodinné restauraci. Pracovní doba i finanční ohodnocení pro studentku vynikající, nemluvě o dobrém jídle zdarma i skvělé fyzičce. Sestra měla svou práci ráda, a během krátké doby měla plno stálých hostů, kteří si ji vyžadovali pro její ochotu, šikovnost i exotičnost. Zanedlouho měla i nejvíce hostů a nejvyšší dýška v restauraci, a vysloužila si oblibu jak hostů, tak i ostatního personálu.
     Jednou večer navštívil restauraci zřejmě manželský pár ve středních letech. Veronika přiběhla k jejich stolu a vlídně se jich zeptala, co si budou přát k pití.
     Muž se chystal něco říci, ale žena ho přerušila:
     "Můžete nám zavolat vedoucího?"
     Veroniku to trošku překvapilo, ale pro vedoucího samozřejmě došla. Když se dostavili zpět, sestra měla divný pocit. Žena vypadala bojovně, a manžel netečně zíral na bílý ubrus.
     "Přejete si?" otázal se vedoucí.
     "Rádi bychom požádali o jiný stůl a hlavně o jinou servírku," ujala se žena slova.
     "Něco není v pořádku? podivil se Larry.
     "Není, tato servírka má cizí přízvuk, zřejmě nerozumí dobře anglicky, a mohla by naši objednávku splést," odvětila žena.
     Lidé u okolních stolů ztichli v napjatém očekávání, co se bude dít dál. Veronika cítila, jak rudne. Cítila také, jak se ji chvějí ruce a později mi přiznala, že se tak trapně a hloupě necítila ještě nikdy v životě. A i Larry několik okamžiků mlčel, jak později přiznal, ohromením. Nakonec promluvil:
     "Milá dámo. Toto je naše nejlepší servírka, a mohu vás ujistit, že jsem za tři roky, kdy je u nás zaměstnána, na ni neslyšel jedinou stížnost."
     "Dobře, ale toto je americká restaurace, a já bych byla ráda, kdyby nás obsloužila Američanka," trvala žena na svém.
     "Pokud vím, Amerika je země imigrantů. Navíc, Veronika je u nás zaměstnána a vy mě žádáte, abych ji diskriminoval, což v žádném případě neudělám. Buď se necháte obsloužit touto slečnou, nebo si budete muset dojít na večeři někam jinam," nedal se Larry zlomit.
     Dáma zmlkla, a její muž se na ni vyčítavě podíval. Tiše něco řekl, a už to vypadalo, že to ta ženská vzdá a objedná si. Ale v tu chvíli se do celé záležitosti vložil okolní dav.
     "Ať si jdou jinam, rasisti," pronesl nahlas muž u vedlejšího stolu.
     "Pravda", přidali se další hosté, "když se neumí chovat, my je tu nechceme."
     "Nic si z toho nedělej, Verunko, jsou to blbci a hulváti," ozvala se babička z druhé strany, zatímco děda rozčíleně mával vidličkou.
     Pár se kvapně zvedl a opustil restauraci bez jediného slova. Larry se usmál na okolní hosty a omluvil se za nepříjemnou výměnu názorů. Ale hosté mu nadšeně zatleskali, a Veronika se stala hrdinkou dne. U každého stolu zvlášť jí každý ujistil, jak moc ji mají rádi, jak odsuzují diskriminaci, a dýška se jen sypaly. Takže konec dobrý - všechno dobré.
     Když mi Verča celou historku vyprávěla, bylo mi trochu líto, že se v té pozici ocitla, i když jen na několik minut. Ale nakonec jsme se i ze srdce nasmály. Představily jsme si totiž, jak by se asi ta dáma tvářila, kdyby věděla, že vedoucí Larry je homosexuál. A kdyby nakoukla do kuchyně té americké restaurace a spatřila její osazenstvo: tři Mexičany, Číňana a Vietnamku....
     Jo, i malé vítězství nad lidskou blbostí chutná sladce!