Když ti není do zpěvu, tancuj

     Vzpomenu si na něj každý podzim. Jako by nebylo dost na tom, že se ochladilo, dříve se stmívá, a sluníčko nás laská svými paprsky více a více sporadicky. Jako by nestačilo, že dětem nastaly školní povinnosti a rodičům více starostí, a že tu máme ekonomickou krizi a blížící se Vánoce, a navíc nám brzy přibudou účty na topení. A do toho všeho mi přichází na mysl Justin a jeho rodina. Oči se mi zalijí slzami a popadne mě šílený smutek. Vzpomenu si na to hrozné období bolesti a beznaděje. A pak si musím pustit své oblíbené cédéčko, a - začnu tancovat...

"Dancing Children" by Keith Levit Photography

     Justin bydlel se svými rodiči a dvěma mladšími bratry v naší ulici, byl to prostě takový obyčejný patnáctiletý kluk ze sousedství. Byl vždy milý a zdvořilý, ale jinak nechyběl u žádné lumpárny či klukoviny. Stále mám před očima ty rozježené blonďaté vlasy, pihovatý nos a vzpurný pohled puberťáka, když se nám projížděl před domem na skateboardu. Se svými mladšími bratry patřil k dobrým kamarádům mých dětí, se kterými hrál videohry a zval je na své hokejové zápasy. S jeho rodiči Jimem a Kathy jsme udržovali normální sousedské vztahy, ale ne přátelštější než pozdravy a občas pár prohozených slov.
     Ta zpráva o Justinově nemoci přišla naprosto nečekaně. Nějakou dobu ho pobolívalo koleno, což připočítával zranění na tréninku. Dával si studené obklady a běžné mastičky v naději, že se malé zranění rychle zahojí. Koleno ale začalo rychle natékat a bolest se stupňovala, a tak Justinovi nezbývalo, než ho ukázat rodičům. Po rychlé návštěvě lékaře a několika vyšetřeních přišla špatná zpráva: zhoubný nádor.
     Léčení, včetně ozařování a později chemoterapie, začalo téměř okamžitě. Stejně rychle se zorganizovala pomoc rodině v naší čtvrti. Každý pomohl, jak byl nejlépe schopen. Všichni dospělí si vzali na starost dovážky potravin, a ženy se střídaly ve vaření večeří pro celou rodinu během léčení. Muži pomohli s přestěhováním nábytku v domě tak, že Justinův pokoj byl nyní v bývalé jídelně, aby byl v blízkosti celé rodiny. Když byl vysílený z chemoterapií a trpěl nechutenstvím, dostával Justin od sousedů kilogramy ovoce a litry domácích silných slepičích polévek na posilněnou. Mladší bratry jsme vozili do kroužků a ke kamarádům, aby si zachovali alespoň částečně normální život.
     Ani ozařovaní ani první kolo chemoterapií nezabralo, a přišel smutný čas operace. Justin přišel o nohu a my všichni kolem o pár kilo iluzí, ale nastala remise, a všichni jsme pociťovali naději. K nám domů chodil Justin o berlích a později s protézou každý pátek večer. Hrál s mými dětmi hry, koukal se na filmy, válčil s nimi s polštáři a házel po nich popcornem. Byl veselý a všichni jsme věřili, že to dokázal, a že je na cestě k úplnému uzdravení. Vrátil se i do školy a začal posilovat. Ale zákeřná nemoc se vrátila v plné síle, a napadla jeho plíce. Nikdy v životě jsem neviděla vetší zoufalství, než v očích jeho mámy, a větší odhodlání, než v očích Justinových. Děti v celé ulici se na Justina smály a povzbuzovaly ho, aby pak doma každý večer plakaly v náručí svých rodičů. Sedl na nás pocit beznaděje a zlost nad tím, jak život není fér.
     V těchto dnech je to již osm let, kdy Justin v kruhu své rodiny vydechl naposledy. Nebylo mu ještě ani sedmnáct, a měl plno snů a bláznivých přání do života, která se mu nikdy nesplnila. Jeho největší starostí než odešel bylo, aby se máma, táta a mladší bráškové pro něj netrápili, ale vzpomínali na něj v dobrém. Několik hodin před smrtí ještě zatelefonoval mé dceři, aby se s ní slabým hlasem rozloučil a řekl jí, že je ta nejlepší kamarádka, jakou kdy měl.
     Několik měsíců po pohřbu, když přišlo jaro a s ním první kytičky, jela jsem s Kathy na hřbitov navštívit Justinův hrob. S Kathy jsem se přes zimu moc nestýkala, vidět její zestárlý obličej a pohublou, schoulenou postavu bylo pro mne příliš bolestné. Měla jsem i iracionální výčitky, že mám dům plný zdravých dětí, a v jejím domě je jeden dětský pokoj navždy prázdný. Ale nejhorší asi bylo, že jsem nemohla udělat ani říct nic, co by to celé změnilo.
     Stály jsme tiše u hrobu a mlčely. Kathy se na mně podívala a potichu mi řekla, že už vyplakala všechny slzy, které v sobě měla, že už plakat dál nemůže. Chápala jsem ji, a tak jsem ji jen mlčky objala. Po několika dlouhých minutách se Kathy náhle otočila a otevřela dveře od auta. A pustila rádio.
     "Když ti není do zpěvu, tancuj," zavolala na mně a pustila se do tance. Chvíli jsem na ni nevěřícně zírala, vždyť jsme byly na hřbitově! Ale pak mi to došlo. Změnit minulost nemůžeme, a trápit se celý život není řešení. Justin má a vždy bude mít místo i v mém srdci, ale je jen na nás, abychom žili náš život jak nejlépe umíme. A tak jsem jen zatnula zuby a přidala se k ní...

Přeji vám krásný týden plný tance,

Pavlína O'Toole