Dopis Ježíškovi aneb Biologické hodiny na druhou

Milý Ježíšku, tak Ti už zase píšu. Tedy doufám, že se na mně ještě pamatuješ. Před dvaceti sedmi lety jsi mě přivedl do pořádného šoku, když jsi mi pod stromeček nadělil tříkilovou holčičku. Byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem si mohla přát, i když mi, pravda, na pěkných pár let (vlastně dodnes) Vánoce trošku zkomplikoval. Zatímco ostatní bláznivé ženské pouze gruntují, nakupují dárky a pečou cukroví, já musím ještě navíc vymýšlet dárek k narozeninám a péct a zdobit na Štědrý den narozeninový dort! Na druhou stranu je ale pravda, že ani když mě ve stáří postihne Alzheimer, zřejmě na tyto narozeniny jako na jediné nikdy nezapomenu.

     Ale proč Ti, Ježíšku, dnes vlastně píšu. Víš, zažila jsem minulý týden podobný šok jako ten před lety, i když tentokrát z jiného důvodu. Tenkrát mě příchod miminka uvedl rázem do stavu pečovatelky, ošetřovatelky, radilky a majitelky vždy otevřené náruče, do které mohlo jedno z mých dětí kdykoliv vletět a vychutnat si pocit jistoty a bezpečí, když ho každé z nich potřebovalo. Vzhledem k tomu, že mám mezi všemi čtyřmi potomky občas i větší věkové rozdíly, ještě se mi za celá ta léta nestalo, že by tu náruč nikdo z nich nepotřeboval. Tedy, až do minulého týdne!

     Minulý týden jsem byla svým posledním dítětem nejen zamítnuta, byla jsem dokonce zavržena, a to veřejně. Přišla jsem vyzvednout nejmladšího synka do školní družiny jako každý den, ale místo radostného vyskočení od stolku a bouřlivého objetí na přivítanou jako obyčejně mě přivítal chladný pohled a vlažný pozdrav! Ano, představ si to, dítko se na mě sotva podívalo a blížilo se ke mně pomalými kroky jako k nějakému cizinci.

     „Nejsi nemocný?“ napadlo mě v prvním okamžiku.

     „Nejsem,“ zavrtěl hlavou a snažil se kolem mě rychle proklouznout na chodbu.

     „No počkej, to se se mnou ani nepřivítáš?“ Bláhově jsem se k němu sklonila, aby mě mohl obejmout.

     „Tady ne,“ zašeptal zděšeně a podběhl mi pod rukama.

     Udiveně jsem se rozhlédla, co se vlastně děje, ale kromě dvou copatých holčiček ze třetí třídy, které se na nás zaujatě dívaly, jsem nic neobvyklého nezaznamenala.

     „Co blázníš?“ zeptala jsem se ho před školou na chodníku.

     „No nechci, aby mě viděla Tessa, jak se s tebou objímám,“ zabručel.

     Aha, tak Tessa. Devítiletá kamarádka, která už skvěle ovládá celou malou násobilku a při vybíjené chytá míč lépe než mnohý kluk, se mi stala okamžitě konkurencí, který mě jen tak, po létech starání se a opečovávání, poslala na smetiště starých a nepotřebných!

     Ne, že by se mi to stalo poprvé. V minulosti jsem již byla několikrát nahrazena, vyměněna a tak podobně, jak to s námi děti dělají, když dorůstají. Tohle bylo ale nové tím, že mi to provedlo to nejmladší dítko, které nemá mladšího sourozence, na kterém bych si měla možnost své mateřské pudy procvičit a pošroumané sebevědomí zahojit!

     No a tak tu máme, Ježíšku, problém. Prostě jsem si uvědomila, že mi v životě už zase chybí miminko! Ne, neboj se, nezbláznila jsem se, tedy ne tak úplně. Já už mám jako čerstvá maminka odslouženo a dobře vím, že ve svém věku bych si už netroufla na mnohem jednodušší záležitosti než je mateřství. Ale pokud si myslíš, že nemůže být nic horšího než hlasitě tikající biologické hodiny nezadané pětatřicátnice, podívej se znovu a pořádně. Existují totiž ještě zákeřnější hodiny, biologické hodiny na druhou, kdy nám, postarším ženským, začne připadat jako nejkrásnější slovíčko na světě – babička. Jenomže nám ho nemá kdo říct!

     No a tak jsem začala tak trošku vyšilovat. Vzala jsem to hezky popořádku, a zavolala své jinak bystré a talentované, nejstarší dceři:

    „Tak co ten tvůj přítel, jak to s vámi vypadá? Svatbu neplánujete? A co děti, budou nějaké?“

    „Mami, co šílíš? Jaká svatba, jaké děti?“

     Tak to vidíš, tu dnešní mládež. Táhne jí na třicítku, to si myslí, že snad mládne nebo co?

    „Nechci ti to říkat tak naplno, ale pokud chceš mít první dítě do třiceti, jak mnozí lékaři doporučují, měla bys být už dávno zasnoubená a plánovat svatbu, jinak bys to taky nemusela stihnout! Já jsem se v tvém věku starala už o tebe i o tvého mladšího bratra!“

    „Dnes je ale úplně jiná doba! My chceme nejdřív cestovat, poznávat svět a lidi, bavit se a tak. O dětech vůbec, ale vůbec neuvažujeme.“

     „Cestovat se dá i s dětmi,“ tvrdila jsem pokrytecky, když jsem v duchu připomněla, jak jsem se sama stěhovala třikrát přes oceán i s celou školkou a asi třiceti zavazadly.

     „A vůbec, lidi jsou všude stejný, koho bys ještě poznávala? A s nikým se tak nezabavíš jako s miminem, to mi klidně můžeš věřit!“ přesvědčovala jsem chabě, leč zbytečně.

     Ještě jsem se jí pokusila poslat pár mailů s obrázky roztomilých dětiček, ale odpověděla mi stroze jen na první tři: Haha, mě nanachytáš, jdi za bráchou! A představ si, že na dalších skoro třicet mailů mi ani neodpověděla, nevděčnice.

     No a tak jsem se tedy vydala za jejím bratrem. Vlastně jsem ho i s jeho přítelkyní, se kterou je asi šest měsíců, pozvala k nám na víkend. Napíšu ti to stručně, nedopadlo to nejlépe. Prvním zádrhelem je, že můj syn je něco jako profesionální student, i když si říká asistent profesor. Ve skutečnosti to ale znamená, že sice na univerzitě vyučuje, ale zároveň i studuje, a ještě pěkných pár let bude, možná až někdy do třiceti. Ano, nejsou to zrovna ideální podmínky pro založení rodiny. Jeho přítelkyně mi ale zasadila ještě hlubší ránu.

     V první řadě se mi radostně svěřila, že se také chystá studovat ještě plus mínus padesát let. Mnohem horší je to ale s jejím vzhledem. Ne, nelekej se, nemám nic proti krásné, exotické a usměvavé mladé dámě z Thajska, kdyby ale nevážila sotva čtyřicet kilo, a to ještě oblečená a celá mokrá. To to tomu našemu klukovi nemyslí ani trochu geneticky? Nemohla jsem si pomoci, a přiznám se ti, drahý Ježíšku, že jsem ji úplně normálně celý první večer očumovala. Snažila jsem si marně představit, kde by v tom malém, hubeném tělíčku nosila čtyřkilového následníka, pokud by se vnouček potatil, čím by ho kojila a hlavně, jak by se vůbec dostal na svět? Já vím, já vím, nebylo to vhodné, jak jsem jí tupě zírala na malý zadeček a snažila se v duchu odhadnout rozestup kyčlí... Vytřeštěný pohled mého syna mi dal dost jasně najevo, že jsem u něj asi od toho dne za úchylačku... A já jsem si přitom jen tiše mumlala, co bych dala za pořádnou Slovanku, krev a mlíko.

     Přestala jsem tedy okukovat, a vrhla jsem se na to, co zvládám nejlépe – vaření a pečení. To by v tom byl čert, abych nám ji trochu nevykrmila! Ano, správně, to byla samozřejmě další katastrofa. Což o synka, o toho se neboj, ten za víkend přibral dvě kila, ale jeho přítelkyně, která mimochodem jedla slibně za dva, mi v neděli večer místo vypouklého bříška ukázala propadlý lavórek, jaký jsem já měla naposledy v páté třídě po trhání krčních mandlí. Utratila jsem za víkend za jídlo víc než jindy za celý měsíc, a výsledek – nula.

     A v tuto chvíli mi došlo, že mi jaksi docházejí možnosti. Třetímu dítku, opět dceři, ještě není ani sedmnáct, a tím pádem má času dost nejen na děti, ale i na kluky a vůbec na všechno. Dva dny mě to trápilo, a nakonec jsem se jí alespoň informativně zeptala, jestli, po řádném ukončení střední a následně vysoké školy, uvažuje v budoucnosti také o rodině.

    „Haha, to bys ráda věděla,“ smála se mi, škodolibka jedna. A místo odpovědi začala textovat svým podobně potrhlým kamarádkám, zřejmě cosi o matce v přechodu. Ach jo.

     Nakonec ale nebylo vše ztraceno. Nesměle se ke mně přiblížil můj nejmladší synek, ten, který celou mou hormonální paniku vlastně způsobil, ten, který mě celý týden zpovzdálí zaujatě pozoroval, a potichu se mě zeptal:

    „Mami, a abychom měli my jednou miminko, to bych musel dát Tesse pusu?“

    „No, nejdřív musíš vyrůst jako tatínek a vystudovat, a pak můžeš dát Tesse pusu, aby bylo miminko,“ kula jsem železo, dokud bylo žhavé.

     Zhluboka si povzdechl, odhodlaně se mi podíval do očí a řekl:

    „Tak dobře, mami, já to tedy jednou udělám! Ale jenom jednou a jenom kvůli tobě, abys mohla být tou babičkou.“

     Nakonec se ke mně ještě přitulil a dal mi velkou pusu. A tím vyřešil oba mé problémy, prázdná náruč ještě není zdaleka tak úplně prázdná, jak se mi ještě před pár dny zdálo, a navíc mám dobré vyhlídky, že se i já jednou dočkám vnoučátka...

    Tak mě jen na závěr napadlo, abych ti po těch všech letech nepsala tak úplně zbytečně, jestli bys mi přece jen nemohl udělat letos jednu laskavost. Samozřejmě, že si ze všeho nejvíce přeju sťastné a klidné Vánoce plné míru a pohody všem lidem dobré vůle, a hlavně těm, kteří je budou slavit sami, aby jim nebylo moc smutno. Mám ale také jednu malou prosbičku pro sebe. Asi dobře víš, že mi každý rok nadělíš nějaké to kilo nebo dvě navíc, a i když si o něj neříkám a radost z něj nemám, nereptám. Nemohl bys ale letos udělat výjimku a naopak si ode mně nějaké to kilčo pro změnu zase sebrat, pokud možno nenápadně a bezbolestně? Tobě to nic neudělá, a to víš, jako budoucí zasloužilá babina musím být ve formě...

P.S. Kdybys nevěděl, kam s ním, mám pro tebe tip - naděl ho přítelkyni mého staršího syna...

Krásný advent všem přeje

Pavlína O´Toole