"Hlavně myslet pozitivně!"

    Tuto větičku si říkám stále častěji v šest hodin ráno, kdy je čas vstávat. Za okny je tma, chladno a prší. Po třech minutách urputného přesvědčování sama sebe vstanu a rozsvítím všechna světla. Prý to pomáhá k dobré náladě, a tak se rozhodnu pomoci i ostatním členům rodiny. Nesouhlasné výkřiky mi prozradí, že ne každý dokáže ocenit dobrý úmysl. Z jednoho dětského pokoje (nebo lépe řečeno "pubertálního" pokoje, se dokonce ozve výkřik, který se nápadně podobá slovu "crazy". Na vteřinku se zarazím, ale pozitivní myšlenka zvítězí: Musela jsem se přeslechnout! Nikdo z těch, kteří se mnou sdílí genový materiál a střechu nad hlavou, by mě určitě bláznem nenazval!

     Ani přebytek světla v domě nedokáže úplně odradit černý stín, který mi sedí na ramenou a hlasitě dýchá studeným dechem na obnažený týl. Mráz mi projíždí od šíje k páteři, a ochromuje i tu poslední kostičku v mém těle. Vím, že mě chce ochromit, znehybnit, zahltit. Je nemilosrdná, chamtivá a zákeřná. Stokrát jsem ji překonala a odehnala jen proto, aby se vrátila s novou silou, jako zhrzený a neukojený, šílený milenec. Dobrá, říkám si, chceš se prát - uvidíme kdo z koho!
     S ranním rozbřeskem vyběhnu se psem do parku. "Kdy už změní ten čas zpátky z letního?" přemýšlím. Ale nálada se s uběhnutou vzdáleností zlepšuje, dostaví se i více energie, a tak jsem schopná ostatním běžícím ranním pomatencům jako jsem já odpovídat na pozdravy dokonce s úsměvem. Utekla jsem jí, usmívám se spokojeně a ve sprše si na oslavu hlasitě zazpívám.
     Dobrá nálada mi vydrží tak dvě, tři hodinky. Přistihnu se, jak zírám na monitor, a nevím, co vlastně čtu. Sestavy číslic nedávají smysl. Potřebuji přestávku. Otevřu si na internetu zprávy a zase je rychle zavřu. Je mi jedno, jestli mě někdo považuje za ignorantku - na čtení o únosech a vraždách dvou malých děvčátek žaludek dneska (ale ani jindy) prostě nemám.
     Odpoledne se neuvěřitelně táhne, v hlavě se honí pochmurné myšlenky a přepadá mě únava. Cítím, že je tu zas, a hltavě upíjí a saje mou energii. Oklepu se a vyčerpaně se doplížím domů.
Jako zázrakem se vzpamatuji. Nasaji do sebe radost a dobrou náladu svého manžela i ratolestí, a celý večer strávíme ve smíchu a hrách.
     Když uložíme děti ke spánku, manžel se mě zeptá, jestli se mi nechce do kina. Proč ne? Snad mi to udrží dobrou náladu, říkám si. Těším se na komedii, ale přijedeme pozdě, a stíháme pouze ne příliš povedenou detektivku, u které se mi zavírají oči. A pak se to stane.
     Vycházíme do vestibulu, já opět v mrzuté náladě, ke které nemám žádný důvod. Vedle dveří sedí na vozíčku mladý kluk, určitě mu ještě není dvacet. Nohy i ruce má nepřirozeně zkroucené, tělo jakoby ztrnule, hlavu nakloněnou na stranu. Chudinka, prolítne mi v prvním okamžiku hlavou, neboť mám pocit, že slyším jeho chrapot. Ale když obejdu hlouček lidí před sebou, uvidím jeho obličej a mám pocit, jako by mě právě někdo pohladil a zároveň mi dal pořádnou facku. Klukovy oči září jako dvě velká modrá světýlka a to, co jsem považovala za chrapot, je jasný a zajíkavý smích. Vedle vozíku stojí dva kamarádi a všichni tři si na celé kolo vypráví oblíbené pasáže z právě shlédnuté komedie.
     Samozřejmě, že se stydím. Stydím se za ty svoje malé, trapné depky. Stydím se i za to, že si více nevážím všeho krásného a úžasného, co ve svém životě mám a co mě obklopuje. Stydím se za vlastní malost a malichernost. Ale úplně nejvíc se stydím za to, že si to nejvíce uvědomím až tváří v tvář cizímu neštěstí...
     Od té doby uběhlo několik let. Podzimní depka na mně stále utočí, každý rok s urputnou pravidelností. A já ji stejně urputně odrážím tím, co nesnáší úplně nejvíc - smíchem a radostí...

Přeji všem krásný víkend plný smíchu,

Pavlína O'Toole