Ale já nejsem neschopný...

     Občas čteme, sledujeme či slyšíme příběhy o sociálně slabých spoluobčanech, jejich smutných osudech a potřebě solidarity. Vzhledem k tomu, že zastávám názor o rovnováze v životě a věřím, že jak mohou být smutné příběhy poučnými a vzbuzovat soucit, tak jiné příběhy mohou být naopak inspirací a důvodem k trochu jinému zamyšlení, chci vám dnes pro změnu vyprávět o nejen sociálně silném člověku, o Brianovi.

Ilustracni foto - SupermarketZdroj: www.nads.org/

     Briana znám již několik let, a nikdy nezapomenu na naše první setkání. To odpledne jsem jela se ségrou a malou neteří nakupovat do místního supermarketu v Kansas City. Bylo to někdy v červenci, příšerné vedro a vysoká vlhkost vzduchu, při které se vám zpocené kalhotky okamžitě přilepí na zadek a pdprsenka ztěžkne tak, že máte najednou příjemný, ale klamný pocit, že vám prsa vyrostla alespoň o dvě čísla. Než se doploužíte od auta na parkovišti ke vchodovým dveřím, láhev vody, kterou jste po cestě vypili, vám vytryskne všemi póry najednou po celém těle, takže jste doslova mokří od hlavy až k patě. V té chvíli dorazíte k hlavním dveřím, při jejichž otevření se vám zdá, že vstupujete do mrazáku, jak vás ovane ledový vzduch. Možná si myslíte, že toto střídání horka a "studené sprchy" vás musí zákonitě otužovat jako sauna, ale není tomu tak. Koncem léta si sice na ty teplotní šoky už zyknete, ale já osobně jsem prostě celé léto nastydlá, a v zimě nic... Ale to jsem odbočila..
     Zahlédla jsem ho u vchodu jen vteřinu před mou neteří. Stěží jsem jen stihla zaregistrovat jeho rozcuchané zrzavé vlasy a pomenší, ale silnější postavu, když v tom malá Alexis nadšeně vykřikla: "Brian je tady!"
     Chlapík sebou trhl a pomalu se k nám otočil, zatímco mně ta familiárnost k cizímu muži od Alexis docela překvapila. Ale když jsem uviděla tu jeho dobráckou tvář, posetou pihami, a ohromný úsměv od ucha k uchu, pochopila jsem, že tento člověk je kamarád každého.
     "Ahoj, zlatíčko," ztěžka ze sebe vypravil. "Jak se máš?"
     Alexis chtěla začít vyprávět nějakou historku, ale ségra ji včas zarazila: "Nejdřív jdeme nakoupit, pak si můžeš s Brianem povídat, teď pomáhá jiné paní."
     "Ano, mami," špitlo děvče, "ale musíme určitě k jeho pokladně."
     Brian nám ještě podržel dveře a lišácky na Alexis mrkl, ale pak se již věnoval vozíku jedné starší dámy, která vše s úsměvem pozorovala.
     Během nakupování se řeč stočila zpátky na Briana. Ségry sousedka pracuje ve stejném obchodě, takže jsme měly jeho životní příběh z první ruky: Brian se narodil starším manželům, kteří měli děti již dávno odrostlé. Těhotenství bylo pro ně šokem, neboť vynechání menstruace přičítala jeho matka nastávajícímu přechodu. Když si uvědomila, že v sobě cítí podivné pohyby, byla již přes čtyři měsíce těhotná. Ačkoli měla možnost nechat těhotenství ukončit, nedokázala se k tomu odhodlat, a tak Brian přišel na svět sice neplánovaný, ale radostně očekávaný.
     Vyrůstal doma spokojeně s rodiči, a byl někdy šťastný a někdy mrzutý, jako každé jiné dítě. Když mu bylo sedmnáct let, dostal jeho otec infarkt a zemřel. To byla pro rodinu velká rána nejen po stránce citové, ale i finanční. Brian již ukončil povinnou školní docházku v šestnácti letech a přemýšlel, že by si našel práci na částečný úvazek, což mu maminka s podporou odborníků rozmlouvala. Brian začal alespoň sekat sousedům trávu a různě vypomáhat, ale s příchodem podzimu opět neměl co dělat. Začal mít deprese, až se na to maminka nemohla dál dívat, a po dalších konzultacích s lékaři mu konečně dovolila, aby se pokusil si najít práci, i když tomu sama moc nevěřila. Pracovní agentura ale splnila svůj úkol na jedničku, a poslala Briana na pohovor za doprovodu maminky do místního supermarketu.
     Vedoucí byla Brianem okamžitě okouzlena, jeho nadšení pro práci a nekonvenční názory si ji hned získaly. Brian pomalu a rozvážně odpovídal na záludné otázky po svém, zdůraznil, že je rád mezi lidmi, rád pomáhá a miluje pořádek. Poslední odpovědí na otázku: "Proč vlastně chce pracovat?" vedoucí dokonale uzemnil: "Abych se mohl lépe starat o mámu, já nejsem přece neschopný!"
     Brian byl samozřejmě přijat jako pomocná síla. Rovná již několik let potraviny do regálů, uklízí, pomáhá zákazníkům a na každého se usmívá. Spolupracovníci i zákazníci si ho zamilovali, i když se zpočátku dopustil několikrát přestupku - v záchvatu nadšení obejmul nadřízeného či zákazníka. Dnes se již umí lépe ovládat... Několikrát byl vyhodnocen zaměstnancem měsíce, je dochvilný, ochotný a šťastný...
     Možná si říkáte, že na tom není nic divného.. Takový přístup k práci a odpovědnost má více lidí, a nikdo o nich články nepíše.. A máte pravdu, ale představte si toho pomenšího mladíka, s malou hlavou, tlustými brýlemi na nose, zploštělým obličejem a v těle nosícího ten jeden chromozóm 21 navíc, prostě představte si kluka se středně těžkým postižením Downovým syndromem, jak hrdě říká: "Chci pracovat, nejsem přece neschopný..." Nějak mi to za napsání stálo..

Přeji všem krásnou neděli!