Vojna není kojná

Po celé dětství na mne shlížel z obrazu na stěně pokoje švarný dragoun. Byl to můj děda, jehož podle fotografie zvěčnila novopacká malířská dílna navazující na slavnou tradici sochařského rodu Suchardů. Děda bojoval v 1. světové válce v uniformě Rakouska – Uherska na Italské frontě. Nám vnoučatům vyprávěl, jak mu v bažině utonul kůň a jaké útrapy museli podstoupit při ústupu při překonávání Alp, kdy mrazu, hladu a nemocím podlehl nejeden z kamarádů. 

O dvě desetiletí později byl se statisíci vrstevníků mobilizován na obranu ohrožené Československé republiky i dědův budoucí zeť. Vyučený soustružník dřeva vyfasoval minomet a se svou četou se v řídkém lesíku poblíž Náchoda připravoval na útok Němců. Kdo ví, zda bych se narodil, kdyby nedošlo k Mnichovské dohodě a k následné kapitulaci bez boje.  

Za dalších třicet let povolala Československá lidová armáda do zbraně i mne. Chrabrostí jsem zřejmě nevynikal, protože jsem tři týdny po té, co jsem narukoval, neubránil naši vlast proti sovětským okupantům. Byl jsem v té době v přijímači v Bzenci. Zažil jsem strachy zsinalé lampasáky, kteří v prvních hodinách po okupaci, kdy se ještě nevědělo, že nebudeme bojovat, lamentovali: „Co s námi bude, vždyť máme rodiny“. Zatímco jsme byli zavření v kasárnách, venku tanky s rudou hvězdou brutálně ukončily sen o socialismu s lidskou tváří.

Můj syn už na vojnu nemusel, neboť základní vojenská služba byla před deseti lety zrušena. Česká armáda je nyní plně profesionální. Mladíci se mohou nerušeně věnovat své profesní kariéře, jakož i budování rodinného hnízda. Mnozí z nich cestují po celém světě.

Čtyři generace mladých mužů zažily zcela rozdílné situace, musely řešit jiné problémy a čelit diametrálně odlišným výzvám. Svět a náš život v něm se za sto let pronikavě změnil.