New York

Do největšího města USA jsem se vypravil až na prahu kmetského věku v prosinci 2009 s německou cestovkou Studiosus, jež zorganizovala zájezd pro milovníky opery. Město mne doslova uhranulo svoji neopakovatelnou a těžko sdělitelnou pozitivní atmosférou. V následujících řádcích se pokusím neuměle popsat nepopsatelné.

Pohled na Central Park

Taxi je v NY všední samozřejmostí, žlutá lavina se valí neustále po všech avenue. Třebaže je považováno za naprosto bezpečné, mj. díky tomu, že licence s poznávacím číslem je viditelně vyvěšena, zaznamenali jsme negativní zkušenost bezprostředně po příletu. Afroameričan vyhlížející jako boxer Cassius Clay nezapnul taxametr a celou dobu se k nám choval nevraživě. Nadával mi, že musí za nás platit mýtné, což mi však díky chatrným znalostem jazyka došlo až se zpožděním.  Manželka mne nabádala, abych mu neodporoval a dal mu, o co si řekne, protože budeme rádi, když z toho vyvázneme bez úhony. Suma, o níž si řekl, nebyla nijak astronomická. Cenu podle mého odhadu předražil nanejvýš o deset až patnáct dolarů. Taxíkem jsme pak jeli ještě jednou, když se přesouvala skupina k Frickovu muzeu. Cesta proběhla naprosto bez problémů. Jako velitel vozu jsem zaplatil za jízdu po městě 8 USD včetně spropitného.

Jízdy metrem jsou po 11. září pro hromadné výpravy zakázány, Dana a já jsme jím však ve volném čase jezdili velmi často. Systém je komplikovaný a nepřehledný. Potřebuje-li člověk přestoupit, většinou to poplete. Mnohdy vedou čtyři koleje vedle sebe a není šance se dostat do protisměru, když zjistíte, že jedete obráceně. Pokud však má turista dost času, což byl náš případ, musí kouzlu metra propadnout. Ve vestibulech hrají černošské jazzové kapely, do vagónu třeba přistoupí čtyři afroameričané, kteří v předvánoční atmosféře krásně vícehlasně zazpívají "Jingle Bells". Všude se valí proudy lidí, někdy je přecpáno k zalknutí.  Jako na potvoru jsme však zůstali téměř sami ve vagóně s feťákem tmavé pleti, který se podivně klátil, stále si něco mumlal a česal si holou hlavu. Když už s námi zůstal jen jeden pán, řekli jsme si, že příště vystoupíme a vzdáme vyhlídku na Sochu svobody. Naštěstí vystoupil on.

Starbucks je doslova na každém rohu s jedinou výjimkou, když jsme měli hlad na malé jídlo a nenašli jsme jej v muzejní míli, kde jsme si krátili čas čekáním na prohlídku Guggenheimova muzea. Pořád je v něm plno, u pokladny čekají na odbavení zpravidla alespoň čtyři lidé. Občas jsme tam zašli, poslední den i posnídali, neboť Starbucks byl i součástí hotelového bloku, v němž jsme bydleli. Viděli jsme tam dívky s notebooky a pochopili jsme, proč se stal takovým fenoménem. Single se tam necítí sám. Musím se však přiznat, že se Starbucks mým šálkem čaje resp. kávy nestal, protože pívo tam nemaj. S alkoholickými nápoji je to ostatně v celém NY potíž, takže jsem proti své vůli absolvoval abstinenční kúru.

Představení „Hoffmannovy povídky“ v Metropolitní opeře bylo skutečným vrcholem zájezdu. Nejvěhlasnější současná operní diva Anna Netrebko má fenomenální hlas. Navíc jsme měli štěstí na lístky do šesté řady. Turnus před námi dostal za stejné peníze vstupenky na premiéru úplně dozadu. Průvodce nám říkal, že tam bývá zima, abychom si raději nechali kabáty, že prý někdo nasadí i čepici. Tomu jsme věřili, protože v hotelu nás teplem také nijak nerozmazlovali, jak ostatně na rozdíl od Česka bývá na Západě zvykem. Pod bílou košili jsem tedy navlékl všechna trika, co jsem měl sebou, a "in" polobotky přivezené pouze pro tuto příležitost, vyměnil za zimáky s podšívkou. V opeře skutečně lidé zpravidla nedávají kabáty do šatny, mnozí jsou oblečeni dost obyčejně. Při našem představení však bylo v sále teplo, takže jsme na kabátech seděli a o přestávkách chodili na záchod shazovat slupky. V zcela zaplněném sále sedělo 2.800 diváků. Byl pořizován záznam. Několik kamer na pohyblivých ramenech neustále monitorovalo jeviště. Američané tleskali poměrně vlažně, zarazilo nás, že nebyly žádné květinové dary. Největší ovace sklidila vedle stařičkého dirigenta, který je inventářem opery, jediná Američanka Kate Lindsey, která se nám v hvězdném obsazení jevila jako nejméně výrazná.  

Symbióza a vzájemný respekt různých ras nás naprosto fascinovala.  Je úžasné, že se ji vůdčím duchům Ameriky podařilo probojovat. Lidé různé pleti se druží zcela spontánně. Když jsem po návratu domů byl svědkem výpadů místních šovinistů usilujících o zbourání pamětní desky Němcům, zastřelených bez soudu pár dnů po skončení války, připadal jsem si, jako bych se vrátil do minulého století.

Bývalý starosta Giuliani v osmdesátých letech vyhlásil tzv. nulovou toleranci vůči porušování zákona. Podařilo se mu za z historického hlediska krátkou dobu z města, kde nebylo radno vycházet na ulici večer a už vůbec ne s větším obnosem peněz, vytvořit společenství, v němž se cítí turista naprosto bezpečně. Je třeba si uvědomit, že to není samozřejmost. Kdyby nebylo této osobnosti, jež dokázala strhnout ostatní, báli bychom se tam na ulici dodnes. Ulicemi se neustále disciplinovaně, přitom však zcela svobodně, valí masy lidí. Nikdo do nikoho neurvale nevráží, jak to známe třeba z Prahy.

Američané doma nevaří a proto je nabídka hotových jídel venku neuvěřitelně obrovská. Několikrát jsme si v gigantickém supermarketu Whole Foods nabrali do krabice z obrovského výběru jídlo dle svého gusta, vše za stejnou cenu včetně příloh. Pak následovala organizovaná fronta u pokladen, kterých je několik desítek. Fronta stojí spořádaně v mnoha řadách  a na výzvu "Register 12" (například) postupně chodí k jednotlivým pokladnám. Zajímavostí je, že v těchto obchodech nedostanete koupit kolu. My jsme k jídlu pili vodu.

Central Park je úžasný! Měli jsme to štěstí v něm korzovat v neděli dopoledne, kdy nás míjely skupinky běžců provozujících jogging, stejně jako lidé, kteří na zakázku venčili pět psů najednou. Jeden z nich měl i věrnou kopii našeho husky. Impozantní rozloha parku stejně jako velkoryse pojaté šíře Avenue dosvědčují prozíravost zakladatelů tohoto fantastického města.

Mrakodrapy jsou všudypřítomné. Už přílet na Newark je pro Evropana navyklého na letiště daleko za městem neobvyklý, neboť se přistává do husté zástavby. Vyjeli jsme na Rockefellerovo centrum do 68. podlaží, z něhož byl báječný výhled. Mrakodrapy jsou ovšem těžkým oříškem pro fotografa, jemuž se nevejdou na snímek, což potvrzuje, že New York je třeba vidět na vlastní oči. Anna Netrebko ostatně jistě nezpívala v MET naposledy.

„V New Yorku jsem nechal srdce“, svěřil jsem se v USA působícímu velmistru Kaválkovi při jeho návštěvě v našem městě. „A kde? Že bych ho tam našel“, opáčila šachová legenda.