Když je u nás nemoc

Všechny nemoce pocházejí od bakterií. Když jíme málo ovoce a zeleniny, můžeme onemocnět, jelikož se proti bakteriím nemůžeme bránit. Ale já ani moje sestra zeleninu moc rádi nemáme. Ale zase máme rádi pomeranče. Tatínek zase pomeranče nejí, protože říká, že je to zbytečné vyhazování peněz, jelikož vitamíny jsou také v kyselém zelí a v bramborách, což on oboje jí. Tatínek také moc nemarodí, ale když, tak to stojí za to. 

To leží v posteli a maminka musí kolem něho stále obskakovat. Je-li potřeba, dává mu obklady na hlavu a tatínek naříká: "Ach, ach, to mě to vzalo!" Kromě maminky na něho nesmí nikdo mluvit, jelikož maminka říká, že je nevrlý. Když mu maminka dává prášky, zlobí se, že ho chce maminka tou chemií zničit a kdyby mu raději uvařila vepřo-knedlo-zelo a k tomu přinesla pivo, že by bylo po nemoci. A nebo říká, že by mu maminka mohla udělat silný čaj s rumem. Ale protože mu maminka místo toho dává čaj s citrónem a nebo prsní čaj, hubuje tatínek na maminku, že je na něho zlá. Je-li mu už lépe, dostane náladu a pak řekne: "Vidíte děti, to chce klid a pořádně ležet, tak se nemoc nejlépe vyžene."

Když stůně maminka, tak má chřipku. Jinou nemoc ona nemá. To ji tatínek také trochu obsluhuje, ale nejvíce sestra, jelikož tatínek se v tom moc nevyzná. Tatínek uvařil mamince čaj a dal ji do něho hodně rumu. "To tě postaví na nohy", říká mamince. Ale maminka to pít nechtěla, že by se jí přihoršilo. Tak to tatínek vypil sám a pak měl prima náladu. K jídlu tatínek nakoupil konzervy a to maminka nemůže vidět. Chce vstávat, že nám něco uvaří. Ale my jí říkáme, že to nevadí, že v létě, když jedeme na dovolenou, jíme také konzervy a že jí usmažíme vajíčka. Maminka pak brečí a potom se celá přikryje, začne se potit a druhý den už jí je líp.

Já ani na tatínkovi ani na mamince nepoznám, když mají v sobě nemoc, ale naši to na mně poznají. "Jen abys nesimuloval," řekne otec a posílá mě k doktorovi. "Tak ho ten jeden den nech, třeba se mu uleví", žadoní maminka a ono se mi také uleví a druhý den už mně je dobře, takže k lékaři nemusím a maminka mi napíše omluvenku. Ten den, co doma ležím, je pro mne prima. Když naši odejdou do práce a sestra do školy, vezmu si do postele tranzistorák a celý den si vyhrávám. A vzpomínám, jak se kluci a holky musí ve škole učit. Pak napíši Katce potajmu dopis, že jsem těžce nemocen a jestli mně nepošle hned po sestře odpověď, tak že určitě umřu. Když přijde sestra ze školy, dopis jí pro Katku dám, a ona ho doručí. Navečer přijde s odpovědí: "Ty ses ulil z matiky. Šerif tě chtěl tasit, Martina od tabule vyrazil. Seš fakt nemocnej, nebo jen tak? Olda si myslí, že s tebou chodím. Ahoj. K."

Když jsem ale doopravdy nemocný, tak mně ani není dobře. Ležím a chce se mi pořád spát. Ani tranzistorák moc neposlouchám. Jíst se mi také nechce. Jen piji čaj a užívám prášky. Sestra mi odpoledne přinese od Katky lístek: "Dneska se vůbec nezkoušelo. To jsi doopravdy nemocný? Jestli jsi opravdu nemocný, zítra ti něco pošlu. Ahoj. K. P.S. Martin s Blankou dnes rovnali odpoledne sami v kabinetě sbírky. Blázni."

Protože jsem doopravdy nemocen, čekám, co mi druhý den sestra od Katky přinese. Je to zalepená obálka a v ní je namalovaná kytka. Takovou krásnou jsem ještě neviděl. Pod ní je napsáno: "Petrovi". Tuhle kytku mám schovanou pod pyžamem přímo u srdce, aby o ní nikdo nevěděl, jelikož by se mi smáli. Hned je ta nemoc lepší. Třetí den zazvoní zvonek a maminka jde otevřít. V chodbě se ozve: "Paní, prosím vás, já mám Petrovi něco vyřídit ze školy." To hned poznám hlas Katky a trochu se mi začne motat hlava. Maminka Katku pustí jen do dveří, protože se bojí, aby Katka ode mne něco nedostala. Katka stojí mezi dveřmi a říká, že mě kluci a holky pozdravují a učitel taky a že se mám brzy uzdravit. Já vím, že si to Katka vymyslela, protože když je někdo ze třídy nemocný, tak ho učitelé nikdy nepozdravují, jelikož by museli pořád někoho pozdravovat. Když maminka odejde do kuchyně, Katka přiskočí k posteli a na peřinu mi položí kytičku. A než se vzpamatuji, je v chodbě a volá na maminku, že už musí jít.

Když pak ležím, tak si představuji, jak je Katka nemocná, jak leží doma v noční košilce a zápasí s nemocí a já tam přijdu, vytrhnu meč a nemoc rozsekám. A potom ji dám takovou krásnou vyřezávanou píšťalku, jakou dovede udělat jen náš děda. Ale budu se ji učit tak dlouho vyřezávat, až to budu umět jako on.

To už je nemoc pryč a já se nemohu dočkat zítřka, až půjdu zase do školy.

----------------

Publikováno v Svobodném Slově 29.10.1977. Autor: Bohuslav Vejrych