Jak nám nabrousili lyže

Sjezdové lyžování patří k mým největším zálibám.  Už od podzimu netrpělivě vyhlížím první sníh, abych mohl vyrazit na svah. Rád bych se se čtenáři podělil o zážitek z lyžování v rakouském městečku Wagrain před několika lety.

I

Přílišná pečlivost může být někdy kontraproduktivní. I když jsem většinou flink, tentokrát jsem se rozhodl řádně připravit naši výstroj na povánoční lyžování v Rakousku. Proto jsem nechal nabrousit hrany u našich zánovních carvingových lyží. Když jsme se poprvé rozjeli z alpského kopce, nastal šok. Lyže nás vůbec neposlouchaly, což jsme si vysvětlili tím, že důkladným nabroušením ztratily své carvingové vlastnosti. Při jakémkoliv prohřešku proti technice, tj. nohy u sebe a nehranit, jsme byli katapultováni do závěje, či v horším případě do skupinky kolemjedoucích. Teprve po návratu domů jsme po konzultaci s lyžaři z okruhu známých dospěli k domněnce, že hrany byly nabroušeny pod špatným úhlem.

Manželka to záhy zabalila a uchýlila se do společenského zařízení, jež je zřízeno k tomu, aby v něm člověk mohl v klidu přečkat rány osudu. Já jsem se vydal na nejvyšší bod střediska, proslulou ledovou horu.  Když jsem stanul na vrcholu, zatajil se mi dech. Pode mnou zlověstně zelo strmé ledové koryto. V půlkruhu bezradně postávali další lyžaři, kteří se bezstarostně nechali vyvézt nahoru a nyní se neodvažovali sjet do údolí. Po straně opatrně traverzovala skupinka odvážlivců. Vydatně posilněn pivem a slivovicí, pustil jsem se střemhlav dolů. Po několika metrech jsem ucítil zázrak. Extrémně nabroušené lyže na tom ledu vzorně držely! Se vzrůstající sebedůvěrou jsem jel čím dál rychleji, jel jsem jako s větrem o závod, připadal jsem si jako Hermann Maier, prožíval jsem euforické pocity, byl jsem králem sjezdovky. Byla to nejlepší jízda mého života.

Od té doby nenechám na své lyže dopustit. Je mi však jasné, že jsou ovladatelné pouze při razantní sportovní jízdě. Muž po šedesátce se ale neobejde bez příslušného dopingu, když chce lyžoval agresivně. To, bohužel, není jednoduché, neboť ani pijan s mnohaletou praxí není zvyklý lámat do sebe panáky už v devět ráno. Protože mám silnou vůli, snažím se s problémem poprat, seč mi síly stačí.

Lámal jsem si hlavu nad tím, jak zprovoznit lyže své milované. Po večerní lahvi dobrého vína jsem na to přišel. Pod příkrovem noci jsem se vkradl do lyžárny a pilníkem na nehty z manikúry jsem ztupil hrany na jejich Atomikách. S napětím jsem čekal na výsledek. Dana však, bohužel, žádné zlepšení nezaznamenala. A tak jsem na rozpacích. Buď jsem to odfláknul, nebo druhý den nějaký Holanďan strašně na sjezdovce nadával, jaké mu dali v půjčovně tupé lyže. Na vysvětlenou dodávám, že v oblasti Ski Amadé mají téměř všichni lyže Atomic, neboť jejich sídlo je v blízkém městě.

 II

Uplynuly tři roky.  Na hory jezdím stále rád, stal jsem se však nesmiřitelným odpůrcem řízení čehokoliv pod vlivem alkoholu, lyže nevyjímaje. Při zastávkách v občerstvovacích stanicích na sjezdovce piji pouze kolu nebo Schiwasser (voda se šťávou). Hrany už raději nedávám brousit. Není to třeba, neboť s přibývajícím věkem chodím lyžovat pouze za pěkného počasí na dobrém sněhu, inspirujíce se refrénem písně Ivana Mládka Ve Špindlerově Mlýně: „Pěkně v teple pohlednice napíšu všem známým, zahraju si dámu, ruce, nohy u kamen ve společenské místnosti těžko sobě zlámu.“ http://www.youtube.com/watch?v=a9FNl4FUuJw