Vladimír Bystrov - in Memoriam

Zemřel můj kamarád Vladimír Bystrov, kterého jsem znal plných 53 let. Nadaný organizátor, publicista, šéf Syndikátu novinářů a Filmové půjčovny, slušný a čestný člověk.

Potkali jsme se v létě 1957 na promenádě kolem Dunaje, v Bratislavě. Oba jsme na sobě měli vojenskou uniformu, sloužili jsme druhým rokem v základní službě. Zrovna jsem něco fotografoval. Vladimír mě oslovil svým hlubokým hlasem: "Ty jsi profík, co?" "Jak jsi to poznal?" udiveně jsem opáčil. "To, jak držíš ten foťák. To se pozná," řekl s úsměvem. Podali jsme si ruce navzájem se představili. "Já zase píšu," řekl.

A tak začalo naše dlouholeté přátelství. Po návratu do civilu jsme se spojili a dělali spolu reportáže pro nejrůznější časopisy jako Divadlo, Kino, Svět v obrazech, Im Herzen Europas a další. Naší specialitou byly rozhovory s celebritami, kterým se tehdy ještě tak neříkalo. Janu Werichovi jsme jednou přinesli do jeho vily na Kampě láhev francouzského vína z TUZEXU, které ocenil a pytlík se smaženými brambůrky, o kterých prohlásil "to nežeru, to je dělaný na přepalovaným tuku a je z toho rakovina". Jako by tušil svůj osud.

Vladimír si nikdy nepřipravoval svoje otázky předem a pálil "z voleje". Byl nesmírně pohotový, bystrý (no, Bystrov!) a vtipný. Dovedl z každého vytáhnout jakoukoliv informaci, i když to někdy bylo skoro nemožné. Pak jsme se dlouhou dobu, když jsem byl v cizině, neviděli. Ale psali jsme si tak třikrát, čtyřikrát do roka a já své dopisy posílal na jeho adresu, i když to bylo tehdy pro něj nebezpečné. Ale on se nebál.

Po roce 1989 jsme se zase sešli. Obdivoval jsem jeho zanícení pro osobní kauzu - nápravu sovětských zločinů na československých občanech ruského původu - a hlavně to, že se přes stupiditu a neochotu našich úřadů nedal odradit. Byl to bojovník - trooper - jak by řekli Američané. Byl to jeden z mých pěti nejlepších kamarádů.

A tak setřu slzu a budu vzpomínat na svého kamaráda Vladimíra s úsměvem a vzpomínkami na to, jak jsme spolu pracovali, diskutovali, obdivovali pražské holky, nenáviděli komunisty a občas si zašli do bistra ve Štěpánské ulici na dva humrové chlebíčky a deci červeného vermutu.

A Vladimíre - až se za několik let setkáme tam nahoře v nebi, určitě si to všechno musíme zopakovat...