Proč mi Rockefeller dluží deset centů?

Když americký prezident Richard Nixon v šedesátých letech odstoupil z prezidentského křesla, převzal jeho funkci Gerald Ford. Ten si jako svého Viceprezidenta vybral Nelsona Aldriche Rockefellera, člena bohaté a vlivné rodiny miliardářů na všech kontinentech.

Rockefeller se zřejmě zalíbila moc, kterou ochutnal v Bílém domě a začal v roce 1968 kandidovat na prazidenta USA.

A já byl několik týdnů při tom.V době své kandidatury byl Nelson Rockefeller guvernérem státu New York. A zde začíná jedna z nejveselejších příhod z doby, kdy jsem byl skoro denně s ním afotografoval ho pro tiskovou agenturu.

Jeho kancelář byla jen několik bloků vzdálena od čtvrti newyorských divadel, dlouhého bulváru zvanému Broadway. Guvernér, který měl mít politický mítink v jednom z těchto divadel, se rozhodl, že tam dojde pěšky. Byl krásný jarní den a tak tedy – proč ne? A tak jsme vyšli. Pět fotografů, hrstka reportérů, ochranka a dva Rockefellerovi asistenti.

Nevím proč, ale guvernér si mě osobně dost oblíbil a kdykoliv si s někým na ulici potřásl rukou nebo zamával na lidi, vždy mě pobídl:

      „Foť, rychle foť! A kdybych na tom nevypadal dobře, tak to hoď do koše.“

      Už jsme se blížili k cíli, lidé se na ulici zastavovali aby si potřásli rukou se šéfem svého státu. Pobídka foť, foť, foť, se teď ozývala častěji a častěji. Už jsme dorazili skoro ke dveřím divadla, když se guvernér plácnul do čela a polohlasem pronesl: „Já zapomněl! Musím si ještě zatelefonovat“. Začal si zuřivě prohledávat kapsy u svrchníku, saka i kalhot, aby našel nějakou minci na telefon. Jak určitě víte, psal se rok 1968 a mobily byly hudbou budoucnosti. Pak se na mě obrátil: „Otakar, do you have a dime?“ – Nemáš desetník? – to byla suma kterou tehdy stál místní hovor. Sáhl jsem do kapsy a podal mu ho. Vhodil ho do přístroje a asi minutu tlumeně hovořil. Jeho doprovod se na chvíli zastavil a vyčkával, až šéf dotelefonuje.

      Pak se na mě guvernér obrátil a vysvětlils omluvným úsměvem : „Já nemám u sebe nikdy peníze. Oni,“ ukázal na své asistenti, „vždycky za mě všechno platí. V kanceláři ti to vrátím.“

      Nevrátil. Nikdy. A tak mi jeden z nejbohatších lidí světa dluží deset amerických centů.