Obdivuji mladé lidi.

Začalo to tímhle. Když jsem na YouTube viděl poprvé ten báječný klip slečny Issové a pana Mádla, v duchu jsem jim tleskal. Pak jsem se podíval dolů na komentáře, usměv na tváři mi ztuhnul a začalo mi být smutno. Je to možné, že tolik lidí to nepochopilo? Že si někdo vůbec může myslet, že tahle švanda je útok na penzisty, staré ženy a dědky? Z některých odpovědí nenávist jen čišela. Je možné, že národ, který zplodil Jaroslava Haška a Járu Cimrmana, má tak malý smysl pro humor?

A pak jsem si řekl: Člověče, asi se pohybuješ v nějaké zvláštní společnosti (ne)obyčejných lidí, lidí, kteří jsou stejně staří jako ty, to jest, že je jim kolem té pětasedmdesátky, protože nám všem se ten neobvykle vtipný a inventivní klip líbil. Tak kdo jsou ti škarohlídové?

Asi jsou to lidé, kteří i po dvaceti letech svobody nemohou změnit svůj životní a názorový styl, protože nic jiného neumějí.

Ještě mnoho týdnů po tomto skvělém videu režiséra Zelenky, Kláry a Jiřího, jsem bohužel s údivem zjistil, že si někteří lidé myslí, že je to útok na starší lidi. Pak začali kritizovat a nadávat mladým.

Je mi těch kritiků opravdu líto. Infikovaní a zblblí minulým režimem, který je učil nenávisti a závisti ke schopnějším a který důsledně uplatňoval heslo „rozděl a panuj“, se ještě po tak dlouhé době a demokracie nedovedli přeorientovat a naladit do 21. století. Připadá mi to trochu jako sociální a socialistická rakovina. Natažené ruce a očekávání, že bez snahy a práce dostanou odměnu od státu, třináctý důchod, podpory a přídavky.

Obdivuji těch osm studentů odněkud od Jihlavy, kteří se rozhodli věnovat kostní dřeň svému leukemickému kamarádovi. Obdivuji mladé, kteří se nedali zlomit zásahem na Technoparty a bojují dál. Skláním se před tisícovkami studentů, kteří s odvahou a nezakrytými tvářemi demonstrovali proti státním maturitám. Smekám klobouk před mladíkem, který vyhrál světovou soutěž v pokeru a mladými „hlavami“ které nám dali nové vynálezy. Fandím Tomášovi, který se naučil ovládat bionickou ruku. Všem těm, kteří za krátkou dobu zvládli počítače, ovládání Facebooku a moderní komunikaci. V podstatě fandím všem mladým. A děkuji hlavně těm, kteří ve studentských volbách dali najevo, že už toho všeho mají dost.

 Jsou jedinou nadějí této země. Jsou to takoví blaničtí rytíři a rytířky, kteří a které nesedí někde uvnitř jeskyně, ale zúčastňují se aktivně budování nové společnosti (omlouvám se, že to zní jako za tzv. socialismu), jsou nadaní, chytří, plní energie, dovedou si poradit s každým problémem, a hlavně – chtějí se postavit na vlastní nohy a nečekat s nataženou dlaní, že je stát bude podporovat v nicnedělání.

 To, co se děje na internetu a v médiích, to není boj starých a mladých, ale spíše konflikt mezi vzdělanými a nevzdělanými, pokrokem a zaostalostí, inteligencí a hloupostí, realitou a chamtivými sny.

Teď, když se, doufejme, tak hodně změnilo, je čas přemýšlet jak dál. Jsem v srdci i v duši s mladými a držím jim palce. Všechny čtyři. Na nohou i na rukou.