Zkamenělé dítě

  Proč zase já? Her Got! To snad není možný, nemůžeš to taky jednou zařídit ty? Do pr.... ! Ulevím si polohlasně a s hlavou plnou myšlenek se dávám do oblékání  mimina. Rychle zabalit vše potřebné, obléct i sebe a vystřelit jako šus směr pošta.

   Není nad to, když si chlap,  který celý den jezdí autem, vzpomene, že potřebuje na poštu a sedí si přitom s kamarádem - v uvozovkách na pracovní schůzce a popíjí kafíčko. Vždyť má doma ženu na mateřský a toho času co ona má a je to přece brnkačka, uvařit, nakoupit, obstarat děti a úkoly, sama chodit k tomu do práce, žehlit, prát a uklízet, večer se jako, absolutně neunavená rozkročit a nabídnout se k potěše manžela a pak ještě jeho spícího přikrýt, aby neofoukl na ramínko a jít rychle domýt nádobí a připravit na ráno svačiny.

    Běžím s malou po schodech dolů, abych stihla poštu, než mi zavřou a pořád si brblám…to mi jde výborně. Jen co ji zapakuji do fusaku a zadělám kočár – bébébé…už je zase pokaděná. To né!!! Nadávám už nahlas a znovu se s tím smradlavým a uječeným uzlíčkem řítím nahoru do bytu. To mi byl čert dlužen, mám naprosto šílený den, všechno se mi kazí, jídlo spálené, polévka se vyvařila, kluk ráno pokašlával a mě také není nejlépe. Znovu peláším ke kočárku a už se řítíme po chodníku směr pošta. Každou chvíli bychom měli potkat synáčka, jak si to hasí ze školy a tak ho vyhlížím už do dálky.

      Projíždím podél lesa a slyším  sténání a naříkání a pláč…no co to je? Křičím do lesa a nedalekého křoví….Potřebujete pomoc, je tam někdo?

  Zahlédnu známou kšiltovku a pod ní ubulená kukadla mého syna…. Okamžitě pojď sem! Volám na něj. Co tu děláš? Co ti je? Stalo se něco? Milion otázek.

  Maminko, já nemůžu, já jsem ztvrdnul! Cožé? Jak ztvrdnul! Na to máš ještě pár let čas: vedu si svou a nechápu co mi říká. Rozhrnuji křoví a sápu se po něm. Šmankote…on je fakt kamenný, totálně ztvrdnul.  Moje dítě je magor. Nadávám jako špaček, když vidím jeho nové boty a jeansy. Co jsi dělal? Už normálně regulérně křičím.

   Statečně se mi podívá do očí a téměř pyšně mi hlásí. Spadl jsem do betonu a to  buď ráda, že jenom do pasu, ještě pořád jsem nebyl na dně. Stojí na chodníku a nemůže ohnout nohy v kolenou. Co mám dělat?

    Halo, volám manžela, ztvrdlo ti v betonu dítě! Za dvě minutky u nás skřípají brzdy našeho nového vozu a hrabe se ven vzteklý muž. No vida a pak,že je na schůzce, trhá z kluka věci dolů, že takhle ho nikam neveze a na mě štěká, že já se už do auta nevejdu ať jdu pěšky. Stejně mě ani nenapadlo s tím vzteklounem někam jezdit, obracím kočár a mastím opět domů, malá má bláto na hřišti.

   Teprve na dětech vidím, jak stárnu a vzpomínám na vyprávění maminky. Vím naprosto přesně,  po kom to dítě je a směji se… k čertu s jeansy. Tyhle vzpomínky mi nikdo nevezme. Marně přemýšlím, co jsem dělala před dětmi…měla jsem prázdný život. Nemine den, kdy bych netrnula hrůzou a přitom se netěšila, s čím ti dva zase přijdou. Miluji to!