Není nad lásku, péči a upřímnost vlastní rodiny. Jazyk jako břitva, v hubě žiletky a vtip sobě vlastní s upřímností až to bolí, to je můj tatínek. Ten, po kom jsem svou hubu a nejapnost, zdědila i já.
Od dob puberty a prvních schůzek s hochy, se bojím natrefit tatíka. Jeho vejšplechty mi plaší chlapy.
Jdu si to takhle od tramvaje domů, v závěsu dva švarné jinochy, kterým se snažím zalíbit. Tu se za zatáčkou zjeví můj tatínek a už z dálky na mě povykuje: Kdyby sis radši nudli utřela!
Jindy zase, já krásně nalíčená a on: Ty máš ty oči jak dvě díry vychc… do sněhu!
Zazvoní u nás zvonek a taťka vyložený v okně na mě volá směrem dovnitř: máš tu zase nějakého nabíječe!
Cože? Jo, má jít ven? No tak jo, přines mi pivo a vyžehli za ní tu haldu! Slyším do obývacího pokoje tátu, který se s někým vybavuje z okna. Za půl hodiny je na prahu Jenda s desítkou v podpaždí a za chvíli už stojí u prkna a žehlí.
Jistě chápete, že nebylo možné si někoho přivést a nemít nervy na špagátu. Jediným statečným, zdál se býti můj manžel. Vracel vše stejnou rychlostí, s jakou vtipy mého otce přicházeli.
Od rozvodu se moje snahy nevtahovat nikoho zbytečně do rodiny dříve než je nutné, staly marnými.
Tím prvním šťastným, byl….říkejme mu pan Buchta. Veselý človíček s velkou buchtou na břiše na místo pekáče plného buchet. No co, lepší pěkný velký mazanec než pekáč buchet a v hlavě prázdno.
Láska na první pohled. Po týdnu známosti, prcháme před zraky lidí na chaloupku do hor. Každý svým autem, frčíme si to za sebou. Jeden telefon za druhým ze zadního auta…už tam budeme? Už tam budeme? Zastavuji na křižovatce a dávám přednost jedoucímu vozidlu. Rána jako hrom a letím i s autem do pangejtu. Můj milý, v plné rychlosti a dotazem: už tam budeme, naráží do mého kufru a odstrkává mě přes půl křižovatky. Dvě rozstřelená auta a my dva zoufalci na svodidlech. Chca nechca, musím volat tátovi. Blížící otec nevěstí nic dobrého. Už vidím, jak si drží čelo a potutelně sleduje můj nový objev. Podání ruky, roztřesený pan Buchta a je to tu…. Když jí to chceš dělat zezadu, nemůžeš si alespoň otevřít kufr ty vole? Hanbou bych se propadla.
Jindy zas známost s náčelníkem hasičů. Jestlipak ty to chlape, umíš s tou svou stříkačkou pěkně roztočit?
Konec vztahu záhy….neuměl. Snad jen s tou co má proudnici a čerpadlo.
Ani náhodné setkání s mým Staříkem se neobešlo bez připomínek. Oba „hoši“, jsou od sebe pět let a tak po podání ruky slyším. Hmm, holka přesedlala na koloušky! Bouchnutí dveřmi a Stařík v háji! Další týden tuto připomínku rozdýchával.
Tak já nevím, jestli se vlastně ještě někdy vůbec vdám.
