Zase tu stojím sama na cestě. Zabouchli za tebou dveře auta, poslední mávnutí a jako, že veselý úsměv. ‘‘ Vždyť Ti dnes ještě zavolám Miláčku a zítra přijedu‘‘ ….
Já vím...tohle všechno Já přece vím, slyším co říkáš, koukám na tebe, snažím se vypadat vesele.
Byl to tak nádherný víkend. Pohoda a výlet, strach z výšek celkem obstojně maskován, ani jsem tentokrát nepustila slzu a držela se jen jako klíště při sestupu z rozhledny, tu kafíčko, tam obídek, nákupy a smích, krásné milování a procházky. Teplo v posteli z druhého těla a pocit bezpečí.
To všechno je pro mě znovu nové a krásné . O to těžší se s tím znovu loučit, byť na pár dní. Chci věřit, že jsem jediná. Udělám pro tu lásku cokoli, když budu věřit, že to tak je.
Vše mi letí hlavou, vidím na kopci mizet tvé auto za stromy. Mrholí mi do obličeje, nevadí, nejsou vidět slzy a ani nikoho nezajímají.
Mám spoustu práce, prostě se do ní ponořím a budu normálně fungovat. Tolik se těším na děti, na jejich návrat po víkendu, na věčné dohady a štěbetání, křik a žalování, na naši společnou dovolenou na chatě.
Je před námi další krásné léto. Noční sezení za chatou a nebe, které se zdá tak blízko, jakoby mi leželo na hrudníku, až nemohu dýchat, jakoby se celá ta tíha o něj opírala, hlava se točí a po sklence stéká poslední kapka nedopitého vína. Uklidňující a milosrdná tma mým smutkům. Mihotající plamen svíčky a pak jen ticho a klid. Dávno jsem opustila myšlenku na manželův návrat, na možnost usmíření a sblížení se.
Nečekám, nedoufám, neteskním. Každým dnem mám víc a víc síly se tomu sama postavit, naučila jsem se žít sama a brát vše jak to běží. Úsměv je zbraň denně používaná. Hledám radost v každé minutě. Mám lásku, bezpečí, pohlazení a zájem.
Jedu ve vlaku na konečnou. Nikde nestavím, neohlížím se. S malými mráčky jsem šťastná - nemám plán B.
