Cestou necestou po Evropě

Tři roky za volantem Fiatu s frigem za zády. Stovky tisíc kilometrů dálnic, okresek, úzkých uliček center měst, krávy či osli na cestách (zejména Rumunsko a D1). Asi 1500€ na pokutách.

O to se postarali zejména Němci a Francouzi - a taky moje rychlost. Tisíce zpráv mezi mnou a dispečery. Desítky servisů.

Taky mnoho cizích měst, neznámých lidí, několik zlodějů anebo naopak velice ochotných lidí. Kilogramy grilovaného masa a litry vypitého alkoholu. Minimum času s rodinou. Dost času s naprosto neznámými kolegy, ať už ze zemí kulturně blízkých (ČR, SK, PL) nebo naopak naprosto odlišných (Turci, Bosňané, Portugalci). To vše za minimální mzdu a nějaké to euro diet. I tak by se na pár řádcích daly shrnout poslední tři roky u firmy přepravující léčiva...

Hodněkrát jsem to chtěl zabalit, vesměs při problémech v cizině, ať už v případě neochoty pracovníků toho kterého skladu nebo třeba v případě neshod s dispečerem. Taky ale byly chvíle jako na fotkách pod textem, kdy se člověku rozsvítí obličej spontánním úsměvem a najednou je den veselejší.

Práce to není pro každého a taky podle mě ani až do důchodu. Nicméně je to skvělá příležitost procestovat nejen EU a poznat výhody i strasti života v cizině i jinak než jen z médií. Naučil jsem se základy cizích jazyků, díky mnoha víkendům pak i celkem obstojně rozumím severním kolegům z PL. Naopak Maďary a jejich řeč nepochopím asi nikdy. 

Velkou devízou je pro mě i cestování na trajektech. To je zase úplně jiný svět než na asfaltu. 

Díky téhle práci jsem o některé přátele přišel, na druhou stranu potkal několik úžasných lidí, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Jen tiše doufám, že nedojde na vtípek, nebo spíš smutnou zkušenost ohledně Rozvadova. Legenda praví, že čím víckrát člověk tento přechod projede, tím blíže je k rozvodu. Taky se mu mezi řidiči říká Rozvaděč.

A závěrem? Nemáme se u nás zdaleta tak špatně, jak se nás mnohdy snaží mnoho lidí přesvědčit. Nemáme se teda ani nějak extra úžasně, ale celkově bych naší zemi neměnil.