V zajetí kompjůtrů – vstupní školení v nové práci

To zas byl dneska den. Celé se to začalo kazit už ráno v práci. Přišla jsem pozdě, jelikož se se mnou rozhodl výtah hrát hru kdo z koho. No nebýt hasičů, asi by vyhrál. 

fiktivní příběh na pokračování

Aby toho nebylo málo, jinak celkem normální školitel si zrovna dnes musel vzpomenout na debilní pravidlo pozdního příchodu – zpěv. Už tak mám z celého toho školení pocit, že rozumím tak akorát na úvod „Dobrý den“ „dáme si pauzu na kávu“ a „tak zase zítra v devět, nashledanou“ a teď k tomu ještě budu před víceméně cizími lidmi (školení začalo před cca týdnem) muset zpívat. Já.. já která si o svém zpěvu myslím své a zároveň já, která by se nejraději viděla touhle dobou ještě v posteli s kávou na dosah ruky. Ale tak co už, co se má stát, ať se stane, alespoň to pojmu humorně. Hned po vysvětlení novým kolegům i školiteli co se mi ráno ve výtahu povedlo, začínám nesměle první slova známé skladby od Beatles: „Help, I need somebody..“ Úspěch byl nečekaně velký.

                Naštěstí mi po druhé sloce dali pokoj a poté i pauzu, takže byl prostor pro kafe a následně i cigáro venku s kolegy, kde se probíraly novinky dnešního dne. S překvapením zjišťuji, že z původních třinácti je nás už jen jedenáct a že tak zůstáváme v práci už jen dvě, které nemáme, na rozdíl od ostatních, zatím v oboru praktické zkušenosti. No hned je na světě krásněji, takže příště jsem na řadě: „Pujčte mi někdo prosím cigaro, to musím vydýchat. Ještě oheň, dík.“

                Po přestávce to není o moc lepší, tři kolegové sedící v mém bezprostředním okolí se asi nudí a tak pomocí mailu začínají rozjíždět partii lodí a docela u toho hlučí, takže mám ještě větší problém se soustředit na výklad a psát si poznámky. Aby toho nebylo málo, ten flegmoš po levici si ze mě zase utahuje, že si nedělám poznámky, ale píšu nová skripta pro další várku lidí na školení. Naštěstí se situace obrátí po obědě k lepšímu, školitele to očividně taky přestává bavit a vyhlašuje embargo na outlook. Konečně na chvíli relativní klid na výklad. Je toho ale tolik, že mě to postupně taky otupuje a přistihnu se, jak zkouším na hodinkách hypnotizovat ručičky, aby se hýbaly rychleji. Smůla, byť jsou z Číny, jdou přesně a čas v práci urychlit neumí.

                A hlavní poznatek dnešního dne? Musím si zítra přinést kafe a hrníček, jinak na tom sice skvělém, ale drahém z kantýny zrujnuju rozpočet ještě před první výplatou. V pět konečně můžeme odejít, nicméně mě domů čeká ještě cca 40 minut kombinovaných v rozhrkané Karose a přecpané tramvají na závěr jako bonus. Ať žije nová práce!