Tím jednotícím prvkem by měl přece být ten společný nepřítel a ne demokratická, ale trochu jinak myšlenkově orientovaná strana. Někdy je to těžké i kvůli výhradám k některým představitelům té či oné strany.
Na setkání chartistů po revoluci bylo jasně vidět, že je spojoval výhradně společný nepřítel. Svůj podpis pod Chartu 77 připojili lidé svým přesvědčením tak vzdálení, že už si po pádu režimu neměli co říct. Tehdy se podepsali, přestože o řádek výš byl vyškrtnutý komunista osmašedesátník, trockista, nebo (ne)slavná herečka. Všichni měli společný cíl, totiž zbavit se totality. Ta touha byla tak velká, že na chvíli zapomněli na své světonázory a osobní animozity.
Jak velká je naše touha zbavit se tandemu, který dusí tuto republiku, obklopuje se parazity a patolízaly bez vlastního názoru? Dokážeme na chvíli zapomenout a s určitým sebezapřením hlasovat i pro uskupení, ke kterému máme částečné výhrady?
Použiji příklad od našich jižních sousedů, který ve své knize „Jak umírá demokracie?“ uvádějí její autoři S. Levitsky a D. Ziblatt (Prostor 2018)
V Rakousku probíhaly v roce 2017 prezidentské volby, ve kterých se měl utkat kandidát Zelených – Alexander Van der Bellen s nominantem Svobodných (FPÖ) Norbertem Hoferem. Svobodní jsou pro vaši informaci podobně nahnědlí jako AfD v Německu a Marin Le Pen ve Francii. Rakouská pravice stála před velkým dilematem. Podpořit pravicového kandidáta a dát tak hlas extremistovi, nebo podpořit levicového kandidáta a zradit svůj program? Víte jak to dopadlo, vyhrál Alexander Van der Bellen, protože si rakouská pravice uvědomila, že důležitější je zachování demokracie, než stranický program a nechtěla riskovat postupný přechod k autoritářství. Protože, když byla v sázce demokracie, šly stranické zájmy stranou.
Tuhle knížku bych doporučil panu profesorovi politologie Fialovi, kterému je takové uvažování cizí. Nechal se vrchním populistou chytit do pasti a ODS hlasovala v nevhodné době a v nevhodné společnosti pro zrušení superhrubé mzdy.
Mám rád tyhle dějinné křižovatky, kdy pár vteřin, nešťastně vybraná slova, či jedno špatné rozhodnutí přehodí výhybku. Vzpomeňme například na projev soudruha Štěpána v ČKD 23.11.1989. Ale zpět do reálného času.
Od toho nešťastného hlasování preference ODS nerostou a nic lepšího občanské demokraty nenapadlo, než kopat do Pirátů. Jenže oni nejsou ten pravý nepřítel, ten přece sedí přece ve Strakovce a jako ten příslovečný pták se chová!
Ještě jednou k té velmi zajímavé knize. Jsou v ní i příklady zemí, které se takto odpovědně nezachovaly a kam to pak vedlo. Nesmíme zapomenout, že naprostá většina diktátorů se k moci dostala demokratickou cestou a prvky autokracie se objevily až později.
Co nevidět budeme na řadě my: voliči. Dokážeme se zachovat státotvorně? Budeme natolik disciplinovaní, abychom ochránili svou složitě nabytou a těžce zkoušenou demokracii?
Tím jednotícím prvkem by měl přece být ten společný nepřítel a ne demokratická, ale trochu jinak myšlenkově orientovaná strana. Někdy je to těžké i kvůli výhradám k některým představitelům té či oné strany. I to je možné dočasně překonat, když k tomu máme dobrý důvod.
To, co nepochopila ODS, bohužel velmi dobře vyhmátli poradci velkouzenářovi. Jeho projev ve sněmovně při jednání o důvěře či nedůvěře, je jasným důkazem. Je třeba vyděsit voliče, kterým by se snad mohly na chvíli zalíbit dredy. Budou se prý stavět mešity, nikdo nebude nic vlastnit, všechno (včetně manželky) budeme sdílet, zdaní vám ještě jednou váš majetek...
Co jiného mu zbývá než šířit tyhle lži. Teče mu do bot, je na nervy a bůhví co mu navykládal jeho hvězdopravec.
