Stát, potažmo města a obce se zbavovaly majetku často bez rozmyslu a ztratily tím vliv na to, co se bude v některých důležitých lokalitách dít. Výsledkem je vykřičené Václavské náměstí, ruské čepice a kebabárny na Královské cestě.
Podle údajů Eurostatu u nás přibližně 80% obyvatelstva bydlí v nemovitosti, kterou sama vlastní, zatímco v sousedním Německu je to jen přibližně polovina a ve Švýcarsku ještě méně.
V nedávné televizní debatě připomenul bývalý ministr Pilip slova, která provázela celou privatizační tsunami devadesátých let. Totiž, že jakýkoli soukromý vlastník je lepším správcem, než stát. Tak tomu ve většině případů je, ale zároveň je to jen část pravdy. Stát, potažmo města a obce se zbavovaly majetku často bez rozmyslu a ztratily tím vliv na to, co se bude v některých důležitých lokalitách dít. Výsledkem je vykřičené Václavské náměstí, ruské čepice a kebabárny na Královské cestě a podobně.
Ovšem zdaleka největším zločinem byly ceny, za které se těch nemovitostí obce a městské části zbavovaly. Nemůžeme se na ně dívat dnešníma očima, kdy stojí v Praze garsonka na dobrém místě skoro dva miliony, musíme se vrátit do té doby, o které mluvíme. I v tomto poctivém porovnání se prodávalo často za desetinu tehdejšítržní ceny. Na otázku proč, snad ani nemusím odpovídat, když radní hlasovali většinou o svých vlastních bytech. Přece nebylo nutné to všechno prodat za každou cenu. Obyvatelé mohli i nadále bydlet v nájmu, pokud by na cenu, která by se blížila té tržní, prostě neměli, nebo nedostali hypotéku.
Dále si musíme vzpomenout na to, kolik let levice blokovala a zdržovala liberalizaci nájemného a pak bude teprve obrázek kompletní. Situace byla taková, že vlastník (ať už soukromý, nebo obecní) nebyl schopen ze směšných nájmů nemovitost udržovat, což vedlo místy i k dost násilným způsobům, jak původního nájemníka za regulovaný nájem vyhnat a uvolněný byt po drobné rekonstrukci pronajmout za tržní nájemné.
V některých částech Prahy je stále ještě možné z měsíčního pronájmu uhradit splátku hypotéky. To je realitní perpetum mobile! Nesmíme zapomenout ani na Airbnb a jiné systémy krátkodobého pronajímání. Ti největší „borci“ došli až na vrchol bezostyšnosti a krátkodobě pronajímají obecní byty. Pochopitelně, že o tom berňák neví.
Ta zbrklá privatizace vedla kromě jiného také ke skupování celých činžáků zahraničními mafiemi za účelem vyprání oběživa. Nyní, když se tito vlastníci domnívají, že by mohla cenová bublina brzy prasknout, dochází k další vlně prodejů a nastupují další zahraniční vlastníci, kteří prostředky nabyli ještě podstatně snadněji, než úctyhodné rodiny ze Sicílie. Takže Vinohrady budou brzy patřit šejkům, Asiatům a zčásti občanům (bývalého a nyní už zase) Sovětského svazu. Jenže to není jen naše specialita, vždyť například i velké části Skotska prodala zchudlá šlechta podobným dobrákům a v některých případech dokonce právnickým osobám kótovaným v daňových rájích, takže skutečný vlastník znám není. Proč asi?
O tempora o mores! Jak pravil Cicero.
