Z velkouzenáře se začíná stávat plačtivý jakešovský „kůl v plotě“. Z kompliců, se kterými byl na začátku politické kariéry fotografován na billboardech, nezbyl nikdo. Aby mlčeli, dostali trafiky – tu v Bruselu, tu v Izraeli...
Jsem pamětník začátku sedmdesátých let, kdy byli „vyloučení“ z KSČ po stranických čistkách vyhozeni ze zaměstnání (67.000) a „vyškrtnutí“ směli někteří zůstat (259.000). Byli však snadno vydíratelní a měli zaražený postup. Zajímavé na tom bylo, že soudruzi, kteří často strávili ve straně až 25 roků a měli se díky ní celá léta nadprůměrně, ji najednou začali pomlouvat. Jako by jim někdo zároveň s vedoucím postavením odňal růžové brýle, díky nimž si nevšimli politických procesů, násilné kolektivizace, stálého strachu z Stb, povinného členství v mládežnické organizaci či „dobrovolné“ účasti na brigádách a v průvodech, o každodenních radovánkách z Marx-leninského školení nemluvě. Jako by jim odebrání stranické legitimace zostřilo zrak. Zhrzení straníci rázem zapomněli na to, že jim partaj pomohla vystudovat, zajistila kariéru, jejich dětem pomohla na školy, zařídila přednostní pořadník na auto či zahraniční rekreaci.
Nezažil jsem konec války, ale umím si představit, že něco (do určité míry) podobného proběhlo po roce 1945 i v Německu. Léta se dívali jinam, aby neviděli kouřící komíny krematorií a užívali si zabaveného židovského majetku. Nechali se oblbnout frajtrovými řečmi o velikosti Německého národa a mnozí díky členství v NSDAP udělali závratnou kariéru.
V obou případech to pochopitelně neplatí pro všechny. Ani u nás ani u sousedů. Mlčící většina, jak sám název praví, ze strachu mlčela.
A teď se nám situace opakuje. Z velkouzenáře se začíná stávat plačtivý jakešovský „kůl v plotě“. Z kompliců, se kterými byl na začátku politické kariéry fotografován na billboardech, nezbyl nikdo. Aby mlčeli, dostali trafiky – tu v Bruselu, tu v Izraeli, někteří se vytratili úplně. A exodus pokračuje. Přirovnání s krysami, které opouštějí potápějící se loď, se nabízí.
Naposledy si sundal dres ANO Ivan, který není líný. Tento nesporně inteligentní muž, také prohlédl až po osmi letech, kdy zastával díky hnutí jednoho muže dosti významné funkce. Byl ministrem financí a později náměstkem snad nejhloupější ministryně, která za důvod vysoké ceny mobilních služeb označila fakt, že málo voláme.
A teď najednou vidí tenhle bývalý ředitel Microsoftu všechno to, co my prostý lid, víme už dlouho a nepřetržitě kritizujeme. Jeho to ale začalo štvát až teď, když odchází. Možná proto, že mu nenabídli post ambasadora v nějaké klimaticky přívětivé zemi.
