Je třeba si uvědomit, že Stb. byla regulérní zpravodajská služba, ve které panoval na jedné straně policejní pořádek a disciplína a na druhé nejistota a strach, protože nenikdo nevěřil nikomu.
Už po několikáté jsem zaslechl v naší hospůdce, že všichni, kdož pracovali za komunistů v zahraničním obchodě museli spolupracovat s Stb. Není to pravda, NEMUSELI! Mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že v letech 1973-1989 tomu tak nebylo. To je jen účelová lež, která má nejznámějšímu slovenskému eštébákovi pomoci relativizovat skutečnost, že byl obyčejným fízlem.
Jak to tedy opravdu bylo?
Pracovníci tzv. pézetek (podniků zahraničního obchodu), kteří se směli setkávat s cizinci při obchodních jednáních, museli vždy a za všech okolností býti na obchodních jednáních přítomni dva. Už tím bylo zajištěno, že jeden druhého hlídal a vy jste nikdy nevěděli, jestli váš kolega není fízl. Že tomu tak většinou bylo, jsme si po letech potvrdili čtením v Cibulkových seznamech.
Další pojistkou byla zásada, že se jednalo téměř výhradně v jednacích místnostech k tomu vyhrazených a vysoce pravděpodobně vybavených odposlechy. Tehdy koloval vtip, že nová budova Motokovu na Pankráci byla vystavěna z „mikrobetonu“. To bylo 90% mikrofonů a 10% betonu. Určitou výjimku tvořily samozřejmě veletrhy a společenské obědy, ale i v těchto případech bylo nutné vyplnit formulář a být minimálně ve dvou.
Po ukončení jednání museli oba pracovníci svému nadřízenému odevzdat písemný „záznam o styku s cizincem“, což byl formulář, kam jsme byli povinni napsat jméno a firmu, kterou onen cizinec zastupoval a stručný program obchodních jednání. Napsali jsme vždy jen pár řádků – například: „jednalo se o dodávkách těsnění pro AZNP, Mladá Boleslav a gufero kroužků pro Tatru Kopřivnice.“ To úplně stačilo a nic dalšího nebylo třeba. Jednou jsem se setkal s pokynem, že máme napsat také stručnou charakteristiku cizince. To nás - v té době mladé muže - podnítilo k nevídané tvořivosti typu: „Paní Trattlerová je zkušená obchodnice velmi příjemného zevnějšku. Jednáno bylo, ke styku bohužel nedošlo.“ Tím jsme parafrázovali sám nadpis toho idiotského formuláře. Zajímavé je, že z toho průšvihy nebyly, asi to nikdo nikdy nečetl...
Samostatnou kapitolou tvořily krátkodobé služební cesty do zahraničí. Ani ty nebyly podmíněny spoluprací s Stb. Před první cestou jsem pouze dostal od šéfa krátké školení, že se nemám setkávat s čsl. emigranty a nemám hovořit s cizinci o žádných jiných tématech, než-li služebních. Bylo mi naznačeno, že budu pod dohledem. Nevím, jestli tomu tak bylo, ale nikoho jsem nezpozoroval. Nic jsem před cestou nepodepisoval. Po návratu jsem musel stejně tak jako po tuzemském jednání také napsat „záznamy o styku“. Nic víc se nedělo.
Nemohu svědčit o tom, jako probíhala příprava na víceleté cesty tzv. delegatury, protože mi vzhledem k mému kádrovému profilu nikdy nebyly nabídnuty.
Takže zopakuji, že spolupráce s Stb nebyla pro práci v zahraničním obchodě podmínkou, kdo to tvrdí, lže.
Že se Stb pokoušela (a mnohdy úspěšně) získat v řadách mých kolegů své lidi, o tom nemůže být pochyb – i já jsem takovou nabídku dostal a odmítl. Odměnou mi zrušili cestovní pas a jediné, co jsem jim musel podepsal byl závazek mlčenlivosti – čili vlastnoručně psaný slib, že o tomto jejich pokusu mě naverbovat nebudu nikdy a nikde vyprávět. Poučen od chartistů jsem připojil svůj podpis hned za tečku za poslední větou, aby tam nebylo možné později něco dopsat mezi text a podpis.
Je třeba si uvědomit, že Stb. byla regulérní zpravodajská služba, ve které panoval na jedné straně policejní pořádek a disciplína a na druhé nejistota a strach, protože nenikdo nevěřil nikomu. Pro příslušníky Stb. byla šance vést fiktivního agenta několik let a projít s ním přes několikastupňové řízení a řadu kontrol, naprosto mizivá.
Tihle agenti se mohou soudit až do smrti, ale toho agenta jim nikdo neodpáře, i kdyby se nechali chemicky vybělit a naškrobit.
