Všichni tak nějak cítíme, že za zločiny devadesátých let, kdy zmizely podle různých odhadů až dva biliony korun, moc trestů nepadlo, beneficienti tohoto období se nám smějí do očí a někteří dokonce aspirují na funkce nejvyšší!
Vyrojila se spousta článků a plamenných názorů, že je to nehorázné takhle někomu zničit život. Já nevím o této kauze dost, abych ji rozebíral, dovolím si tedy psát spíš obecně, protože proti té milé dámě v maskáčích nemám vůbec nic.
Přijímám-li post manažera ve firmě, očekává se ode mě, že si vyberu spolupracovníky, kterým věřím a společně s nimi budu poctivě spravovat jmění majitele či akcionářů. Očekává se od nás, že naším společným snažením budeme jejich investice zmnožovat. Přičemž mi majitel či akcionáři jasně sdělí i svůj etický kodex, jak chtějí, aby se firma chovala. Od maximálního dodržování nejen zákonů a předpisů, ale také slušného chování, až po nevybíravé mafiánské manýry model Motýle. Je samozřejmě jen na mně, jestli takové místo přijmu či ne, ale v pozitivním případě přebírám zodpovědnost.
Až do rozhodnutí soudu ve věci paní Parkanové, jsem měl zato, že úplně stejně by tomu mělo být i ve státní správě, až na to, že tam je etický kodex pro veřejnou službu jasný předem. Nebo není?
To znamená, že i ministr jakožto vrcholný manažer zodpovídá ve své funkci za to, že se jeho úřad bude chovat s péčí řádného hospodáře a jeho šéfka čili ministryně je samozřejmě zodpovědná nejen za své podřízené, ale za chod celého úřadu.
Takže tu máme dvě možnosti: Pokud ten nákup ve skutečnosti předražený nebyl, pak není co trestat, je vše v pořádku a paní Parkanové náleží omluva i odškodnění. Nebo předražený byl, ale není to možné prokázat, takže de iure je také vše v pořádku, platí, že je trestně nevinná, ale politicky to pěkně zavání.
Přičemž je naprosto jedno, jestli případnou provizi obdržela ona, její partaj nebo někdo z jejích podřízených. Ona by v takovém případě byla vinna vždycky, protože to neměla dopustit, nebo měla takové jednání vlastní kontrolou odhalit jako první.
Vadí mi, že se na tomto rozsudku svezou všichni ti hajzlíci, kteří vinni jsou. Naše chrabrá policie a bezzubá justice se jim to léta marně snaží dokázat a ti teď budou, ve snaze zastrašit své soudce, křičet nejvíce.
Všichni tak nějak cítíme, že za zločiny devadesátých let, kdy zmizely podle různých odhadů až dva biliony korun, moc trestů nepadlo, beneficienti tohoto období se nám smějí do očí a někteří dokonce aspirují na funkce nejvyšší!
Takže osvobození paní V.M. je zřejmě podle zákona správné, ale dobrá zpráva pro zvýšení právního vědomí obyvatelstva to určitě není. Tím samozřejmě nechci říci, že by se měly naše soudy podle společenské poptávky chovat a odsoudit nevinnou.
Zbývá otázka, co vlastně soudu trvalo tak dlouho, když se žádný trestný čin nestal?
