Dalo by se říci, že už není zač bojovat a že tedy odbory ztratily až na výjimky svůj raison d'etre. To se ovšem nelíbí dobře placeným bossům, kteří už dáno vyměnili montérky za více či méně dobře padnoucí obleky.
První odborové organizace začaly vznikat v Anglii v první polovině 19. století, tedy v době ranného kapitalismu, kdy dělníci často pracovali víc než 12 hodin denně a v továrnách byly zaměstnávány i děti. Hlavním úkolem bylo dojednat zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd a zlepšení pracovních podmínek. Odborovými předáky zkraje nebyli odboráři z povolání, ale ti dělníci, kteří trochu uměli mluvit. To se později změnilo a spojené odborové centrály daly vzniknout odborářským bossům. Stačí se rozhlédnout vůkol, a je vidět, že všech jmenovaných požadavků bylo dávno dosaženo. Nejen dělníci, ale i zaměstnanci mají velmi slušné pracovní podmínky, nejrůznější benefity a jak to parodoval jeden starší český film: "domácí a zahraniční rekreaci". Dalo by se říci, že už není zač bojovat a že tedy odbory ztratily až na výjimky svůj raison d'etre. To se ovšem nelíbí dobře placeným bossům, kteří už dáno vyměnili montérky za více či méně dobře padnoucí obleky. Z těchto důvodů je třeba v určitých intervalech přesvědčit členstvo, že odbory stále smysl mají a vyrukovat s nějakou iniciativou. Základem je vytvoření dojmu nespravedlnosti, která vede k pocitu nespokojenosti a pak už stačí jen objednat autobusy a transparenty. Rozdělme si tenhle problém na dvě části.
Soukromá firma má nějaké(ho) majitele a výkonný management. Dělníci, kteří požadují zvýšení mezd či odvolání nelidského nadřízeného tedy jednají s vedením firmy, které jim buď vyhoví a zabrání tak hospodářským škodám, které bývají větší než požadované zvýšení mezd, postaví se nebo nepostaví za toho neoblíbeného šéfa, ale ve finále jde vždy pouze o vztah mezi firmou a jejími zaměstnanci. Případné škody plynoucí ze špatného rozhodnutí utrpí majitel(é) společnosti a ostatních občanů se tato akce nijak zásadně nedotkne. Pouze v případě, že dojde k plošným solidárním stávkám, pak z toho začne být oborový nebo dokonce obecný problém.
Jiná situace je u zaměstnanců státu. Ta či ona skupina (učitelé, lékaři, hasiči, ajznboňáci atd.) požaduje obvykle zvýšení platů, které stát hradí z rozpočtu. Tedy z peněz, které vybere od nás daňových poplatníků. Jakmile vyhoví jedné skupině, okamžitě se přihlásí druhá, respektive další. Takže platí to, co si vždycky říkáme o teroristech. NEVYJEDNÁVAT!
Firmy a služby zasažené čínskou chřipkou krachovaly, stát pomohl v rámci svých finančních možností a intelektuální kapacity vlády. Ale to byla naprosto mimořádná situace. Nyní se nacházíme ve fázi, kdy ceny energií a pohonných hmot už téměř klesly na původní úroveň a ekonomové nepředpokládají další skokový růst. Zrovna tak inflace se pomalu blíží k normálu a jakékoli zvýšení mezd a platů je přesně to, co tento pokles zpomalí. Třešničkou na dortu v muzeu absurdit je stávka ve Škodě auto, o které se ví, že má vysoce nadprůměrné platy. V této situaci je krajně nezodpovědné přilévat oleje do ohně, ale co byste čekali od někoho, kdo nikdy uspokojivě nevysvětlil, kam se poděly peníze z prezidentské kampaně. Je to jen další pokus o podpoření vlastní kariéry, přičemž si bere rodiče nezletilých dětí jako rukojmí. Je to bezohledné, ale není to překvapivé. Ten chlápek si nedá pokoje, takže by bylo daleko poctivější, kdyby se konečně odhodlal přiznat barvu a odejít z odborů do politiky. Například socani bloudí tmou bez schopného lídra.
