Nikdo nemůže očekávat, že bude na obci vydělávat, a přitom si udrží její úctu. (Aristoteles 384-322 před naším letopočtem)
A jak píše Thukydides (455-399 př.n.l.), upadal i jazyk. Běžné chápání významu slov ve vztahu k tomu, co označovala, kolísalo, jak koho napadlo.
Zbrklá odvaha se začala považovat za neohrožený projev loajálního stranického postoje.
Obezřetné váhání za ošidnou zbabělost. Umírněnost za pláštík, zakrývající nemužnou slabost.
A schopnost nahlížet problém ze všech stran se chápala jako příznak totální neschopnosti jednat rozhodně a jednoznačně.
Fanatická vznětlivost se přijímala jako cenná vlastnost opravdového muže, kdežto chladný rozmysl jako kamufláž strachu. Věřilo se těm, kdo měli horkou hlavu, a pokud se proti nim někdo postavil, rázem vzbudil podezření.
Když někdo zosnoval proti svému nepříteli za jeho zády nějaký podraz a uspěl, získal si obdiv jako člověk neobyčejně chytrý a inteligentní; a ještě větší hold se vzdával bystrosti toho, kdo nástrahu včas prohlédl a dokázal sejí vyhnout.
Na druhé straně lidé, kteří měli odpor k pletichaření, byli považováni za narušitele stranické jednoty a zbabělce, obávající se střetu s opozicí.
Králce řečeno, bylo stejně chvályhodné zasadit tomu, kdo by mohl být nebezpečný, preventivně první ránu, jako pro jistotu předem denuncovat člověka, který možná nic zlého neměl v úmyslu.
Pomstít se někomu bylo důležitější než se újmě, která by volala po pomstě, raději vyhnout.
Vítězství dosažené zradou bylo oceňováno jako triumf inteligence.
Pravda je, že většina darebáků byla mnohem raději, že mají pověst chytrých lumpů, než kdyby byli považování za naivní poctivce. To první renomé pokládali za poctu; za druhé by se
byli hluboce styděli. Příčinou všech těchto povážlivých jevů byla touha vládnout, kterou vzbuzuje lidská chamtivost a ctižádostivost. Neboť těm, co se vynořili jako straničtí předáci a na obou křídlech politického spektra usilovali vydobýt si poctivé jméno, jedni pod heslem „zákonem chráněné politické rovnoprávnosti mas“, druzí s nabídkou „umírněné aristokracie“ nebo „bezpečné a solidní vlády konzervativní aristokracie“, šlo především o to, aby sami ovládli veškerou mašinérii moci.
V boji o moc si nebrali žádné servítky a jakékoli aktuální projevy odporu byli vždy hotovi zdusit neoprávněným, bezohledně zmanipulovaným soudním rozhodnutím nebo rovnou aktem hrubého násilí.
Občany umírněných názorů, kteří nepodporovali žádnou stranu, pronásledovaly strany obě, buď proto, že se k nim nechtěli připojit, nebo protože žárlily, že se bez nich dokáží obejít.
Výsledkem všeho toho revolučního kvasu bylo, že se v celém řeckém světě začaly projevovat všechny možné formy zkaženosti a jednodušší způsob nahlížení na svět, daný zdravým rozumem, kterým se vyznačují ušlechtilé povahy, se stal terčem pohrdavého posměchu a postupně zcela vymizel; naplno se uplatňoval antagonismus dvou ideologicky podkladných světů, opepřený všeobecnou vzájemnou nedůvěrou.
A obecné začalo platit, že větší schopnost přežít se projevuje u lidí nižší inteligence, kteří se v důsledku toho uplatňovali stále výrazněji.
