Obávám se, že dítě této ženy nebude připraveno a nebude se umět vyrovnat s nepřízní osudu. Při prvním střetu se sesype, skončí na antidepresívech, bude ubližovat sobě, nebo se rozhodne ublížit jiným se zbraní v ruce.
Sedím v metru. Přistoupí mladá maminka se třemi dětmi. To nejmenší je ještě v kočárku a řve, že se to nedá poslouchat. Celý vagón se otáčí, co se děje. Jedinou matku to nechává klidnou. Zírá pět stanic do svého mobilu a jekotu nedbá. Jeden by čekal, že se bude zajímat, co tomu děcku chybí. Ono nemá jinou možnost, jak upozornit na svou bolest, hlad, žízeň či nepřebalenost. Každý jiný by vzal dítě z kočárku do náručí a snažil se zjistit, co mu chybí, a hlavně by se ho pokusil ukonejšit. Už z ohledu k ostatním cestujícím, když nic jiného. Tady žádný soucit vůči okolí pozorovatelný nebyl. Dítěti je přece třeba dát prostor a svobodu. V opačném případě bychom mohli omezit všestranný a harmonický rozvoj jeho osobnosti.
Podle mého názoru je úkolem rodičů zajistit dítěti nejen materiální podmínky, ale také jej učit a vychovávat. Připravit je na samostatný život, ve kterém vždycky budou nějaká omezení. Naučit ho také jak unést prohry a příkoří, na které dříve nebo později narazí. Obávám se, že dítě této ženy nebude připraveno a nebude se umět vyrovnat s nepřízní osudu. Při prvním střetu se sesype, skončí na antidepresívech, bude ubližovat sobě, nebo se rozhodne ublížit jiným se zbraní v ruce.
Není možné všechny hrůzné činy hodit jen na sociální sítě, nezvladatelný tok informací, mimořádně konkurenční prostředí, stresující faktory a výzvy současného světa. Je třeba, aby se rodiče více věnovali dětem, vytvořili jim na jedné straně milující a bezpečné prostředí, ale na druhé straně jim nenechali bezbřehou svobodu a možnost rozhodovat o všem. Děti jsou od přírody velmi konzervativní stvoření a jsou šťastné, když znají své hranice, neboť to jsou jejich jistoty, o které se mohou opřít.
V Echu č. 2/2024 byl velmi zajímavý článek o vícegeneračních rodinách. Uvědomují si dnešní rodiče, jak důležití jsou prarodiče a jejich milující náruč? Jistě, je možné si zaplatit chůvu, ale co když si na ni dítě zvykne a ona se najednou vdá do Kardašovy Řečice nebo rovnou na Nový Zéland? To je pro dítě ohromný stres!
Často se dozvídáme o dětech, které jsou v jeslích od několika měsíců svého věku. Proč je tedy vlastně rodiče chtěli, aby si jen odškrtli položku ze seznamu, co je třeba zařídit a docílit? Kam zmizela potřeba domova?
Asi do Toskánska...
