Československo v době útoků bratří Mašínových nebylo ve válce a civilní oběti nebyly náhodné, jako když se někdo nešťastnou náhodou nachomýtne u skladu munice, který vyhodili do povětří. Byly zbytečné, stačilo si vzít masku.
Blížící se premiéra filmu "Bratři" určitě opět rozproudí debatu o tom, zda by měli být vyznamenáni. Jejich obhájci budou zase opakovat tvrzení, že Mašíni byli se zločinným komunistickým režimem ve válce, a tudíž je třeba jejich činy posuzovat stejným prizmatem jako třeba akce francouzského odbojového hnutí "résistance" za II. světové války. Oni měli přece také civilní oběti! Obávám se, že s tímto výkladem nemohu souhlasit, protože Československo v době útoků bratří Mašínových nebylo ve válce a civilní oběti nebyly náhodné, jako když se někdo nešťastnou náhodou nachomýtne u skladu munice, který partyzáni zrovna vyhodili do povětří. Byly zbytečné, stačilo si vzít masku na obličej. Kde končí hrdinství a začíná zbytečná krutost? Také mi vadí, že jejich parta nebyla součástí nějaké větší organizace. To by zvyšovalo profesionalitu jejich aktivit a snímalo podezření, že si jen parta mladíků hraje na kovboje, aby se vyrovnala hrdinnému otci.
Z jakého důvodu se v nadpisu textu ocitl také pan doktor Rychetský? Protože i v jeho případě se pravděpodobně rozhoří debata o případném vyznamenání. Nechci, aby moje rekapitulace vyzněla příliš osobně, v jeho životním příběhu jsou obsažena dilemata nás všech, kteří jsme ve zločinném komunistickém režimu žili a museli řešit křižovatky, na které nás stavěl.
Ročník 1943, takže v době úmrtí Stalina mu bylo deset, když vstupoval do KSČ bylo mu třiadvacet let a psal se rok 1966. Narozen v rodině advokáta, který řešil politické kauzy čili šlo o právníka režimem prověřeného, který měl veškeré informace o justičních vraždách padesátých let. On sám nesporně velmi inteligentní člověk se po skončení studia rozhodne pro vstup do strany, protože tuší, že bez legitimace by byl život těžší. Možná, že měl ideály, věřil, že se strana už poučila. Ve vzduchu bylo cítit oteplení, přicházela nová filmová vlna, Semafor a další divadla malých forem chrlily hity, osmašedesátý se blížil. Přidal se ke kritikům režimu. Budiž mu přičteno ke cti, že v roce 1969 rudou knížku vrátil. Dřív, než by byl vyloučen. Nastává normalizace, živí se jako podnikový právník, podepisuje Chartu 77, publikuje v samizdatech a 8. ledna 1990 se stává generálním prokurátorem tehdy ještě federální republiky. Wikipedie neuvádí, kdy vstoupil do ČSSD, ale předpokládejme, že po rozpadu Občanského Hnutí. Stává se výrazným představitelem ČSSD a úzce spolupracuje s Milošem Zemanem. Odbočka: před časem jsem psal o tom, že pan doktor Kolář musel přece po pár hodinách strávených s velkouzenářem mít jasno, že jde o bezskrupulózního mafiána, a přesto se s ním kamarádil. Konec odbočky. Pan doktor Rychetský musel mít po pár hodinách a lahvích také jasno, co je Miloš Zeman zač. Přesto vydržel a celá léta mu u jeho operací držel háky. Říká se, že je spoluautorem největšího paskvilu polistopadové éry – oposmlouvy. A pak najednou prozřel. Jako by se opakoval příběh s KSČ. A na závěr profesionálního života přišlo zcela nesobecké rozhodnutí, místo zaslouženého odpočinku kandidovat podruhé na předsedu Ústavního soudu a zabránit tak mstivému staříkovi jmenovat jeho nástupce. Chapeau! Nic není jen čisté, nebo jen špinavé.
