Já nechci, aby s mým časem někdo zacházel svévolně a utrácel ho zbytečně. Kolona aut už má 5 km a řidiči v tom horku vzpomínají na film „Volný pád“. Douglas v tom horku zešílel, vzal do ruky basebalovou pálku... Jak já mu rozumím!
Vyrazili jsme s manželkou do Paříže. Přes internet jsme si objednali hotel přímo v centru. Nevadilo nám, že je na rušné třídě. Vadilo nám, že se radnice rozhodla opravit asfaltový povrch zrovna tu noc. V deset přijely frézy, ve dvanáct jsme se vrátili na pokoj a ve dvě si vzali prášky na spaní. Brzo ráno se probudili a byl klid. Vykouknu z okna a tam zrovna stříkali na asfalt jízdní pruhy. Když jsme šli vedle do kavárny na ranní croissanty, Pařížané už v autech naší ulicí po novém povrchu vesele svištěli do práce. Měli jsme smůlu, že jsme se ocitli v nesprávnou dobu na nesprávném místě, přesto Pařížanům závidím!
U nás jsem noční práce na silnici ještě neviděl. Popravdě velmi často je nevídám ani ve dne. Obvyklá výmluva sličné tiskové mluvčí: technologická přestávka. Jakto, že ty přestávky v Paříži nedělají?
Dbám o své tělo a chrup a vzhledem k roku výroby jsem nucen navštěvovat nejrůznější ordinace. Den před termínem ještě dostanu od recepční sms upomínku, že zítra v 9:00 mám být nastoupen v čekárně. Já tam jsem, ale lákař/ka nikoli. Čili oni nechrání můj komfort, ale svůj! Obvyklá výmluva sličné tiskové mluvčí: Lékařské zákroky nelze naplánovat na minutu přesně. Samozřejmě, obzvlášť, když do toho vlítne ještě nějaký akutní případ. To beru, kulichy nikoli. Bylo by dobré zajistit zvukovou izolaci na dveře ordinace. Ne kvůli tomu, že by nás mohly vyděsit bolestné výkřiky pacientů, ale protože slyšíme, o čem se uvnitř personál baví, jak dlouho telefonuje, zatímco co my – nemocní a obtížní, chrchlaje čekáme. Shodou nějakých okolností jsem byl před lety třikrát u zubařky v Linci. Měla mezi pacienty takový harmongram, že jsem nečekal více, než 10 minut ani jednou. Takže ono to jde.
Objednávám si čím dál více zboží přes internet. Nikdy ne na dobírku, vždy zaplatím předem vědom si rizik. Proč? Protože avízo, které dostanu od České pošty či od některých kurýrních společnosti mě přivádí k šílenství. K čemu je mi sms nebo mail, ve kterém se dočtu, že mi zítra dovezou zásilku? To mám být celý den doma a v pozoru čekat na jejich laskavý příjezd? To si mají lidé brát dovolenou? Proto platím předem, aby to kurýr mohl dát k mé milé sousedce a nebo někdy i jen hodit za plot.
Obvyklá výmluva sličné tiskové mluvčí: máme málo řidičů, etc.
Je pátek, krásné počasí, auta se valí po výpadovce ven z Prahy a pak najednou šlus a stojíme. Někde vepředu do sebe dva ťukli. Je třeba to vyšetřit. Žádní zranění, jen plechy. Čeká se na policii, která chrání a pomáhá a ta pak vycházkovým krokem fotografuje, měří a nikam nepospíchá. Fronta už má 5 km a řidiči v tom horku vzpomínají na film „Volný pád“ s M. Douglasem. Jak v tom horku zešílel a vzal do ruky basebalovou pálku... Bože, jak já mu rozumím!
Obvyklá výmluva sličné tiskové mluvčí: Předepsané úkony je třeba vykonat se vší pečlivostí.
Rozbila se nám lednice. Měla chuděra po těch letech nárok. Objednali jsme technika. Měl přijít mezi osmou a devátou. O půl desáté jsme volali na dispečink, že nikde nikdo. Paní se divila: .“.. a on vám nevolal?“ Ne nevolal, zavolal, až když mu paní zvedla mandle.
Obvyklá výmluva sličné tiskové mluvčí: servis tiskovou mluvčí nemá a pokud ano, většinou není sličná.
Co mají tyto příběhy společného? Ve všech případech jsme v roli jejich zákazníka, který zcela zjevně není jejich pánem. Jsme zákazníkem naší chrabré policie, Ředitelství silnic a dálnic, našeho zubaře, veterináře, servismana, atd. Všechny tyto služby si přímo nebo nepřímo platíme a oni přitom hledí pouze na svůj čas a s tím naším nakládají zcela bezohledně.
Nejen my starší víme, že čas je hodně vzácný dar. Ne kvůli tomu, že jej lze směnit za peníze, ale protože ho prostě máme jen tolik, kolik nám ho zbývá.
Já nechci, aby s tím mým někdo zacházel svévolně a utrácel ho zbytečně. Vy ano?
