My všichni, občané této země jsme vlastně nedobrovolnými akcionáři státu, ve volbách si volíme svůj management a očekáváme, že bude pracovat „do roztrhání těla“ pro naši zem a zacházet s našimi prostředky s péčí řádného hospodáře.
Firmu řídí její majitel přímo, nebo akcionáři prostřednictvím najatého managementu. Účelem je uskutečnění podnikatelského záměru toho, kdo investuje nemalé (někdy úplně všechny své) peníze. Až na výjimky se tak děje za účelem vytvoření zisku.
Menší firmu je možné řídit přímo, větší podniky si vyžadují vícestupňové řízení fungující na principu delegování. Nadřízený deleguje část své práce a svých pravomocí podřízenému, který tuto práci vykonává s péčí řádného hospodaře a maximální snahou pro splnění daných úkolů. Nadřízený si ho vybral na základě jeho schopností a dovedností s nadějí, že i lidsky zapadne do firemní kultury.
Spolupracovníci jsou odměňování za odvedenou práci. Kromě platu jim přísluší také odměny, jejichž výši určuje na základě pracovních výsledků nadřízený, aby je spravedlivě ocenil, odměnil a také motivoval pro další období. Případné nedostatky jsou podřízeným vytýkány při pravidelných hodnotících rozhovorech, v případě nespokojenosti je stanovena lhůta pro jejich odstranění. Pokud se tak nestane, měl by pracovník v podniku skončit. Pro nějakou demokracii není ve firmě místo. Pro slušnost a fair play samozřejmě ano. Tak jednoduché to je!
Stát se možná na první pohled svou strukturou podobá firmě, přičemž jednotlivé resorty připomínají divize firmy. Také mají dané úkoly a na ně přidělené finanční budgety, ale to je tak asi všechno, co je do určité míry srovnatelné.
My všichni, občané této země jsme vlastně nedobrovolnými akcionáři státu, ve volbách si volíme svůj management a očekáváme, že bude pracovat „do roztrhání těla“ pro naši zem a zacházet s našimi prostředky s péčí řádného hospodáře. Řadě občanů je jedno, kdo a jak za ně hospodaří, a tak se voleb nezúčastní. Někteří kandidáti na vedoucí pozice v managementu (tedy ve vládě) nám akcionářům překládají nerealistické vize podpořené vylhanými marketingovými kecy a u části veřejnosti s tím sklízí úspěch. Tomu se říká populismus. Kandidáti s realistickým programem řízení firmy (státu) tedy nemusí ve volbách uspět, protože realita zpravidla tak sexy není. V důsledku toho jsou zvoleni na čtyři roky lidé, kteří nemají šanci splnit své sliby, a mnohdy se o to ani nesnaží. Buď nejsou dobrými manažery, nebo zneužívají své funkce pro vlastní obohacení. Přesto není vyloučeno, že budou v příštích volbách slibovat svým voličům ještě modřejší modré z nebe a ti jim opět uvěří. Ve firemní (státní) hierarchii nepostupuji nahoru ti nejschopnější, nýbrž ti, kteří umějí díky absenci charakteru dobře provozovat řitní alpinismus. Firma v takovém případě nemůže mít dlouhodobě dobré výsledky.
Až na nejvyšší příčky mohou vyšplhat lidé, kteří vlastně svými akcionáři/voliči pohrdají a jde jim pouze o moc, případně o vlastní prospěch. Tito lidé nedelegují žádné pravomoci, protože ve své paranoii všechny kolem sebe podezřívají z toho, že jsou stejní jako oni. Totiž, že by neváhali zaujmout jejich místo. Takže se neobklopují schopnými lidmi s vlastním názorem, ale kývaly, kteří odsouhlasí za svou odměnu cokoliv, jen aby se zalíbili nadřízenému, a přitom jsou dostatečně tupí, aby se jich nemusel bát. Při takovém způsobu řízení jsou veškeré demokratické prvky na překážku, protože báťuška car ví nejlépe, co je pro nás dobré a nikdy jinak.
Nejsem historik, takže nevím, jestli v dějinách lidstva existuje příklad osvíceného monarchy, který svého postavení nijak nezneužíval, sloužil svému lidu ku všeobecné spokojenosti a jeho mocnářství prosperovalo. Obávám se, že toho (T)trošku najdeme pouze v nějaké vánoční pohádce České televize, takže se, prosím, vraťme k demokracii.
