Nedávno se můj švýcarský příbuzný rozplýval nad tím, že se v Praze za 5 franků nají v restauraci. Posmutněl, když jsem mu řekl, že polovina českých důchodců nemá ani 500 franků měsíčně.
Snad každý z nás zažil na táboře hru o poklad. Bez ohledu na barvu šátku kolem krku, byl princip stejný. Šlo o to pomocí hledání a luštění zpráv a indicií nalézt bednu plnou zlaťáků. Za našich mladých let bývaly jen čokoládové, ale to nám nijak nekazilo radost z vítězství.
Na podobném principu fungují například současné únikové hry (escape games), kde jde o to ve vymezené čase najít cestu ven z uzavřeného objektu. Taktéž pomocí šifer, náznaků a rébusů.
Daleko od toho není ani geo-caching, jen se pro orientaci užívají přístroje GPS a odměnou je radost z nálezu kešky. Výhodou je, že tato hra nemá konce, neboť můžete hledat celý život, lze se tomu věnovat i v zahraničí a nikdy nenaleznete všechny.
Nedávno jsem v tramvaji pozoroval četu seniorů, kteří neměli v rukou ani mapy, ani GPS, ale letáky velkých obchodních řetězců. Jejich velitel zrovna prováděl brífink. Nejde jen o to objet všechny supermarkety a využít akčních cen, ale zároveň je třeba při vymýšlení trasy dbát na váhu a objem nakupovaného zboží, případně jeho trvanlivost. V letních hicech není možné začít máslem, třebaže Kaufland je nejblíž. Je to také taková orientační hra, jejímž cílem je výhodně nakoupit. Mohli bychom pro to zavést název food-caching.
Ale žerty stranou, protože je třeba si uvědomit, že je to koníček z donucení. Představme si průměrné důchody a průměrné nájmy nejen v Praze. Ve dvou se to dá ještě zvládnout, ale když pak zůstane taková důchodkyně sama, tak je to opravdu k pláči.
Nedávno se můj švýcarský příbuzný rozplýval nad tím, že se v Praze za 5 franků nají v restauraci. Posmutněl, když jsem mu řekl, že polovina českých důchodců nemá ani 500 franků měsíčně.
Chtělo by se říci, že za všechno mohou komunisti, ale byla by to pravda jen částečná. Mohou za to i polistopadové vlády, které nezabránily, nebo se přímo zúčastnily loupeže mnoha miliard, které teď v rozpočtu chybí.
Ve starém vtipu uklidňuje plačícího Khona, který právě přišel o všechno, jeho soused Roubíček slovy: „Nebědujou, uklidněj se, ty peníze nezmizely. Jen teď prostě patřej někomu jinýmu.“
