Vytrácí se totiž důležité složky mluvené řeči jako je mimika a dikce hovořícího. To všechno nám umožňuje rozpoznat s jakou emocí řečník mluví a jsme schopni mu odpustit ironii, případně pochopit a odpustit i nepovedený vtip.
Před nějakou dobou jsem spolupracoval na knize rozhovorů s nestory české advokacie. Probíhalo to tak, že jsme mnohahodinové vyprávění starců nahrávali na diktafon a tyto záznamy přepisovala milá a ochotná slečna do Wordu. Vzhledem k tomu, že je ta dobrá žena zvyklá pracovat pro právníky, přepsala všechno včetně citoslovcí a povzdechů.
Tehdy jsem poprvé na vlastní oči viděl, co si většina z nás asi neuvědomuje, jak obrovský rozdíl je mezi tím, jak mluvíme a tím, co snese papír.
Mým úkolem bylo zlikvidovat všechna plevelná slova, velmi často měnit slovosled, z komplikovaných souvětí udělat srozumitelné věty. Zkrátka přizpůsobit text pokud možno spisovné a tisknutelné češtině. A pak něco, co se opravdu nedá nazvat cenzurou, protože výsledný text byl respondenty autorizován. Jde o to, že některé věty působí v rozhovoru jinak, než na papíře. Někdy byly jen nezajímavé, postrádaly informativní hodnotu a vtip, mnohdy se v šumu souvětí vytratila pointa. Vznikla i obava, že by nemusely být čtenářem správně pochopeny – prostě: nedá se napsat všechno to, co lze v rozhovoru říci.
Vytrácí se totiž důležité složky mluvené řeči jako je mimika hovořícího a také jeho dikce. To všechno nám umožňuje rozpoznat s jakou emocí řečník mluví a jsme schopni mu odpustit ironii, případně pochopit a odpustit i jeho nepříliš povedený pokus o vtip. To se nám při suché četbě jeho slov nestane. A tady nastupují emotikony.
Co tomu říká Wikipedie?
„Emotikon (používá se i český ekvivalent smajlík) je grafický symbol složený obvykle z interpunkčních a speciálních znaků, který vyjadřuje pisatelovu náladu, postoj či emoce. Člověk je stále podvědomě zvyklý vidět tvář, nebo alespoň slyšet hlas svého protějšku. Největší problém elektronických médií pak vzniká, když se nedá pochopit smysl nějakého výrazu (který může skrývat dvojsmysl), protože je nemožné zjistit emocionální stav komunikujícího. Ze sociologicko-psychologického hlediska byl tedy vznik emotikon předvídatelný.“
U textů, které chceme nebo musíme výrazně krátit, aby se vešly do elektronické konverzace, to může být závažný problém. Tady je nebezpečí nedorozumění opravdu velké a proto se kromě smajlíků vytvářených skládáním interpunkčních znamének stále častěji objevují chytré telefony a aplikace, které nabízejí výběr žlutých tvářiček vyjadřujících rozmanité emoce. Můžeme jim vysvětlovat i zdobit a tak se snažit zamezit případnému nedorozumění. Jenže někdy se stane, že příjemce má jiný telefon, nebo jiný počítač, který emotikon nezobrazí správně, případně nahradí nějakým paznakem a oheň je na střeše. Někdy stačí, když si příjemce toho smajlíka jednoduše nevšimne.
