Causa Julián

Od roku 2010 sledujeme jeho zatčení, kauci, pobyt na Ekvádorském konzulátě, další zatčení a nejnověji souhlas s vydáním do USA. Kdyby šlo „jen“ o obvinění ze znásilnění ve Švédsku, nebyla by tahle kauza tak známá a nelákala by kamery světových médií. Popravdě by asi nezajímala ani pisatele těchto řádků. Daleko zajímavější a kontroverznější je jeho činnost na serveru WikiLeaks, který v roce 2006 spoluzaložil. Má řadu fazet jako vybroušený kámen do prstenu.

První z nich je otázka, jak se k vysoce utajovaným skutečnostem vůbec dostal, protože je docela dobře možné, že nešlo o zručný hackerský kousek, ale že mu je někdo zcela cíleně přihrál. Můžeme s pohledem na Východ hádat, kdo to asi mohl být, když šlo o to uškodit USA. Vysoce pravděpodobně šlo o součást hybridní války. Někdo se také pravděpodobně u Ekvádorců za poskytnutí azylu musel přimluvit, protože to není zrovna končina známá bojem za svobodu slova.

Druhou z nich je počáteční obdivný jásot The New York Times, pak dokonce udělení UK Media Awards od Amnesty International, ocenění za šíření svobody tisku a za investigativní žurnalistiku.

Třetí je otázka, jestli i tato svoboda nemá mít určité hranice. Čili odpovědnost toho, kde se k utajovaným skutečnostem dostane. Odhalit válečné zločiny, či poměry v utajovaných věznicích, sice Američany určitě naštve, ale může vést k nápravě. Ale zveřejnění dokumentů, které mohou způsobit odhalení léta budovaných kontaktů a sítí může mnoho lidí a jejich rodin ohrozit na životě. 

Za čtvrté je také nutné se ptát, komu to zveřejnění posloužilo? Odpověď je, že režimům, které jsou vůči svobodě slova naprosto imunní a které by, kdyby se to stalo v opačném gardu, neváhaly poslat za Assangem agenta s novičokem v kapse.

A tady se dostávám k tomu, proč mě zpráva o vydání J.A. do USA potěšila. Není možné se honit za novinářskou senzací bez ohledu na to, co jejím zveřejněním způsobím. Každý soudný (a nepodplacený) novinář by měl mít dostatek soudnosti, aby to neudělal. Obhájci bezbřehé svobody by namítli, že zveřejnění dokumentů bylo ve veřejném zájmu. Vykládejte to vdovám po zpravodajcích, jejich překladatelích a dalších spolupracovnících, kteří dostanou v tom lepším případě vyznamenání a moc pěkně a pečlivě složenou americkou vlajku.

Pokud pravděpodobný vysoký trest pro Juliána v ostatních senzacechtivých „bojovnících za svobodu slova“ probudí alespoň trochu soudnosti, pak to stálo za to.

Také se může stát, že ten, kdo mu ty dokumenty přihrál, nebude mít zájem na tom, aby na něm Američané vyzkoušeli všechny své oblíbené výslechové techniky. Pak se asi J.A. ani odsouzení nemusí dočkat. Moje babička by řekla „Kdo čím zachází, také schází…“