Česká Báthoryčka a kletba jedné hrobky

Co bylo příčinou zběsilého řádění té mladé ženy? Partnerství se starým mužem, drsný zážitek z dětství, nebo jen její přirozená potřeba někoho týrat?

Dnes je již těžké na tuto otázku odpovědět. Soudní spisy sice hovoří o zločinu a trestu, ale o příčině mlčí. Celý příběh, který se odehrál v polovině 16. století je od počátku podivný. Už jen proto, že zasahuje i do současnosti. Vraťme se  ale nejdříve o pár století zpět.

Všechno začalo, když se Kateřina, dcera ne příliš bohatého rytíře Kunaty Pešíka z Komárova,  provdala za Jana Bechyně z Lažan. Přestože jeho rod nebyl nijak významný, jmenoval ho Ferdinand I. purkrabím na královském hradu Karlštejnu. Tato povinnost jej donutila opustit rodnou tvrz Pičín u Příbrami a správa panství tak přešla na jeho mladou choť Kateřinu z Komárova.

A byla to správa velmi tvrdá. Kateřina trestala své poddané i za malé prohřešky nezvykle krutě a brzy se  v celém kraji začalo vyprávět o její bestialitě.

Bechyně neměl čas Kateřinu kontrolovat nebo omezovat, a to už proto, že měl svých starostí dost. Bezesné noci mu totiž připravoval i karlštejnský děkan a později proslulý kronikář Václav Hájek z Libočan. Není tajemstvím, že Hájek byl povahy velmi prchlivé a jeho chování nemělo s katolickým knězem moc společného. Místo plnění svých povinností si více hleděl bádání v archivech. Naopak Jan Bechyně byl velmi svědomitý úředník se smyslem pro pořádek. Hádky s Hájkem tak byly na denním pořádku.  Bylo jen otázkou času, kdy se k Hájkovi donesou zvěsti o řádění Kateřiny na Pičíně a hned je proti purkrabímu využije. Ten to ale označil za pomluvu a neváhal podat žalobu. Hájek byl permanentním prudičem a sám podával žaloby jako na běžícím pásu a naopak byl často žalován. U soudu byl tudíž jako doma.

V roce 1533 tedy zasedl soudní tribunál. Zpočátku se zdálo, že spor dopadne zcela ve prospěch Kateřiny. Svědkové na ni pěli ze strachu, ale určitě i pro peníze samou chválu. Obrat nastal, až když začal vypovídat Prokop Papež kožešník z Prahy. Ten popsal, jak byla zabita jeho sestra Kateřina. Paní z Pičína ji nechala pověsit přes bidlo hlavou dolů a na vlasy jí pověsila hmoždíř. Vysela tam tak dlouho, dokud nezemřela. Kovářčinu dceru Dorotu ubila pohrabáčem. Ale třeba i kočku nechala stáhnout za živa z kůže za to, že potrhala záclony. Svědkové pak už otevřeně mluvili o řezání kůže, polévání rozškvařeným máslem nebo vtírání soli do ran. Ze žalobkyně se najednou stala obžalovaná a soudci nevěřili vlastním uším, co všechno se na tvrzi dělo.

Kateřina Bechyňové byla usvědčena z čtrnácti vražd a odsouzena ke smrti hladem ve věži pražského hradu Mihulce. Před vynesením rozsudku ještě stačila proklít  soudce Vojtěcha z Pernštejna. Prohlásila, že nedožije třetí den od její smrti. Zemřela 15. března 1534, a když mrtvou z věže vynášell, měla prsty na rukou ohlodány až na kost. Dva dny na to nečekaně umírá bez známky jakékoliv nemoci i Vojtěch z Pernštejna. Bylo mu pouhých 44 let. Záhadou zůstává, proč jeho tělo bylo bez  ceremonií a církevních obřadů velmi rychle odvezeno z Prahy do Pardubic a uloženo do hrobky. Přitom zemřelí šlechtici byli obvykle vystavováni na svých panstvích a přicházeli se s nimi rozloučit významní sousedé i poddaní. To Vojtěchovi ale dopřáno nebylo. Jediným vysvětlením snad může být, že jeho obličej byl nějak znetvořen a rodina ho proto nechtěla vystavit. Mohl za to podaný jed?

To by se snad dalo zjistit ohledáním Vojtěchových ostatků. Jenže. Hrobka nebyla nikdy prozkoumána. Možná proto, že ji druhá Vojtěchova žena Johana opatřila kletbou, která říká:

"Kletba na toho, čí ruka by se odvážila tento pomník zbořit, na jeho děti a na děti jeho dětí."

První obětí se měl stát kostelník, který chtěl najít v hrobce poklad. Odsunul víko sochorem, a když chtěl vstoupit, něco ho tak vyděsilo, že záhy zemřel. To je snad pověst. Ale potvrzeným faktem je, že při opravách kostela v roce 1912 se pokusili do hrobky vloupat dva dělníci. Ráno je našli ležet mrtvé na podlaze. 

Řeklo by se, že v dnešní době nebudeme věřit na kletby a podobné záležitosti. Jak si ale vysvětlit, že v roce 1995 byla v rámci archeologického průzkumu  odkryta celá podlaha kostela, ale hrobka zůstala nedotčena. Vše bylo připraveno k jejímu prozkoumání a antropologové na to dychtivě čekali. Povolení bylo ale z nejasných důvodů překvapivě zrušeno. Stejně jako plánovaný průzkum v roce 2012. Je za tím stále strach ze středověké kletby nebo snad z něčeho, co po staletích hrobka ještě ukrývá?