Hitler by řekl: "Cešky fojak, je špatna fojak"

Tedy, kdyby uměl trochu česky. Na rozdíl od baronky von Botzenheim, si Vůdce nedělal o českých vojácích žádné iluze.

Všechno ale závisí od úhlu pohledu a v případě Adolfa Hitlera to byl pohled do zákopů první světové války. Vzpomněl si na české vojáky v souvislosti se žádostí, která mu v roce 1942 přistála na stole.

Když 29. července 1939, vydala vláda Protektorátu Čechy a Morava  nařízení, kterým se zřizuje Regierungstruppe des Protektorats Böhmen und Mähren, mělo to všechny v Evropě ujistit, že si tady vládneme nezávisle a spokojeně. Mohli jsme si založit Vládní vojsko.

Že by se ale tahle armáda měla zapojit do nějakých bojů, se nepočítalo. A nenasvědčovala tomu ani výzbroj. Říká se, že voják bez pušky je jen sedlákem v uniformě, ale ty Mannlicherky z roku 1885 by neměly v akci moc šancí. A ani těch 1800 jezdeckých šavlí, 6255 bodáků, 1355 jízdních kol to nijak nevylepšilo. K čemu mělo Vládní vojsko sloužit, svědčí i fasování dýmovnic na potlačování případných nepokojů. Ale hlavním cílem takřka sedmi tisícovek Čechů byla výpomoc při  zemědělských a stavebních pracích a na jaře rozbíjení ledů na řekách. Když se je Němci pokusili použít při pátrání po partyzánech, byli z jejich liknavosti tak zhnusení, že už to pak vícekrát neudělali.  "Bojové akce" se omezily jen na hlídání železnice a i tam došlo ke čtyřem úmrtím jenom díky tomu, že dotyční upadli z nepozornosti pod vlak.

Jediné v čem se ale tato armáda  v očích Němců vojensky vyznamenala, bylo utvoření kapely, která nemohla chybět na žádné přehlídce. Od českého národa pak za to Vládní vojko schytalo označení- Háchovi „Melody boys". 

Důvody, které vedly mladé Čechy, aby se každý rok v říjnu dobrovolně hlásili do Vládního vojska, mohly být různé. Byla těžká doba, fungovalo totální nasazení a každý si hledal cestu, jak si ulehčit život. Bylo by ale zjednodušené říci, že se jednalo o obyčejnou kolaboraci s nacisty. To vyvrací i fakt, že v čele Vládního vojka stál generál Jaroslav Eminger, který dal svým důstojníkům jasný pokyn, jak nováčky vybírat. Ačkoliv byl připraven odejít  do emigrace a zapojit se do zahraničního odboje, nechal se přemluvit generálem Eliášem, aby zůstal a vzal tuto funkci. Eliáš věřil, že Eminger bude pro český odboj více platný doma, než v zahraničí. Po válce měl být Jaroslav Eminger na nátlak komunistů souzen za kolaboraci, ale mnohá svědectví hovořila o přesném opaku.

O tom, že Vládní vojsko není tak loajální, jak by se předpokládalo, věděli nejen Němci, ale také prezident Hácha. Snad aby zamezil případným represím, nabídl dvakrát formálně Berlínu, aby jednotka odešla bojovat na východní frontu. Stejnou nabídku  později učinil i ministr Moravec. Ale nejen oni. V roce 1942 to žádalo i Oberkommando der Wehrmacht (Vrchní velení  Wehrmachtu). Možná proto, že Němcům pomalu začalo téci do bot, ale možná jim vadilo, že na rozdíl od jejich vojáků umírajících u Stalingradu, se tady Češi zabývají cyklistickým a plaveckým výcvikem, šermují a cvičí na trombón. Všechny návrhy ale ztroskotaly na  Hitlerově přesvědčení, že Češi by při první příležitosti přeběhli k Rusům tak, jak to dělali v první světové.

Když bylo v roce 1944 pomalu jasné, jak tahle válka skončí, začal mít říšský protektor K. H. Frank obavu, že by mu mohli tihle vládní vojáci i se svými předpotopními puškami zkomplikovat život. Proto je všechny  posadil do vlaku a vyexpedoval směr severní Itálie strážit železnice. Hned po příjezdu nastalo to, co předpověděl Adolf Hitler. S tím rozdílem, že si Češi tentokrát vybrali italské partyzány. Němci zuřili a vydali prohlášení, že rodina toho, kdo dezertuje, půjde do koncentráku.

Jak ale "kdosi" řekl: "Češi jsou smějící se bestie"  a i v Itálii se to potvrdilo. Aby ochránili své příbuzné,  fingovali vlastní únos partyzány. Rozstříleli strážní budku, stěny potřísnili kohoutí krví a pomocí nastrčených svědků byla dezerce maskována jako přepad.

Po válce bylo mnoha Čechy označováno Vládní vojsko za spolek zrádců a kolaborantů. Ale je nutné připomenout, že jen několik jedinců bylo přesvědčenými nacisty. O Vlastní vojsko se permanentně zajímalo gestapo a 33 z jejich příslušníků skončilo v koncentračním táboře. Generál Eminger dodával zprávy Londýnu a se svými vojáky se také zapojil do Pražského povstání.

Osudy bývalých příslušníků Vládního vojska byly různé. Někteří byli souzeni, jiní se vrátili do civilního života.  "Vladař" Karel Effa se stal filmovým hercem a náš bývalý soused strážcem socialistických hranic. Tak už to v životě bývá a nic není jen černobílé.