Poslední večer s tátou.

Nikdo nevíme dne ani hodiny...

Tenkrát mě bylo šestnáct a chodila jsem do tanečních. První prodloužená. Mamka pro ten významný večer dostala propustku z nemocnice. Moje máma byla dámskou krejčovou. Ušila mě všechny šaty podle poslední mody. Byla moc šikovná a šaty náhderné. Můj táta uměl krásně tancovat. Prostě měl tanec v krvi. Ráda jsem s ním tancovala, vždyť to byl vlastně on, kdo mě naučil polku, valčík a foxtrot.

"Snad se na mě nebudeš zlobit, ale musím si jít sednout, chytá mě do nohy křeč," řekl mě trochu udýchaně taťka uprostřed tance. Na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Už dlouho měl problém se srdcem. Zbytek večera už netancoval, jen mě s mámou zpovzdálí láskyplně pozorovali. Já tancovala dál.

"Moc ti to slušelo. A moc pěkně tancuješ," prohodil taťka v autě po cestě domů.

"No jo, já vím, vždyť jsem se celá potatila, ne?" zalichotila jsem mu.

"Vysadím tě doma, máš ráno brzy vstávat do školy a už je pozdě, tak abys nebyla zítra jako morous. Já musím ještě teď odvézt mámu do nemocnice."

"Víš co, já pojedu s vámi. Mě se spát vůbec nechce, stejně bych jen tak hned neusnula."

Na zpáteční cestě jsem seděla vepředu. Vedle mého táty. Povídali jsme si o ledasčem a o ničem. Bylo nám spolu neskonale dobře. Ujížděli jsme ztichlou noční krajinou ozářenou měsíčním svitem. Byl úplněk. Blížili jsme se k domovu. Naše město před námi leželo najednou jako na dlani. Táta zastavil na kopci u mostu. Vystoupili jsme z auta. Pohltilo nás ticho hluboké noci. Pokoj a mír. Pod námi blikala světýlka lidských obydlí. Vysoko nad námi, na obloze bez mráčků, jiskřily miliony hvězd. Stáli jsme tam mlčky vedle sebe očarováni touto nesmírnou krásou. Táta a dcera, dvě spřízněné duše splývající s nekonečností věčného vesmíru. Čarovná noc. Přála jsem si, aby nikdy neskončila...

"Dobrou, taťko."

"Dobrou, holčičko, hezky se vyspi."

To byla poslední slova mého táty. Tu noc přestalo jeho nemocné srdce bít. Srdce obětavého, pracovitého a hodného člověka. Srdce mého taťky. Ze spánku se už nikdy neprobudil...

Věnováno památce milovaného člověka, mého táty.