Co dokáže jedna fotečka

Jedno špatné šlápnutí a hnedle z toho tržná rána na holeni o velikosti menšího kráteru, cesta na pohotovst a konstatování, že kost zůstala naštěstí nepoškozená. Šít nabylo co, stržená kůže zůstala na železné hraně podia. Doktor kráter slepil plastovou náplastí a prý že to bude dobré, až náplast sama odpadne.

Jenže rána prosakovala a za dva dny se pod ní nasbíralo množství tekutiny nehezké barvy. Čekat na odpadnutí  nepřipadalo v úvahu. Kdo ví, co se pod náplastí vyvíjí za lišárnu. 

Sestra na středisku konstatovala, že rána se nezaceluje, obzvlášť na holeni se to prý špatně hojí. Bude nutno chodit na převazy jednou týdně. Lékař na pohotovosti si to představoval všechno jednoduše, podotkla zdravotnice, když se snažila umístit novou nálapst přes kráterek. Mžourala při tom  přes horní obroučky brýlí, ohnutá v pase jak při pokorném poděkování vrchnosti a s nosem skoro v ráně. Velice hygienické.

Příště se nás ujala jiná sestra. Taková milá a zajímavá osůbka v pestrobarevném oblečení, botky na tlusté podrážce a se závratně vysokými  podpatky. Zřejmě  tak  doháněla svůj krátký vzrůst. Obličej pečlivě zamaskován tlustou vrstvou dermacolu a účes bez jediné chybičky. Se zrakem problém neměla. A "r" vyslovovala úplně nádherrrně.

Tentokrát jsem si chtěla kráterek vyfotit. V tu chvíli sestra zbystřila a proč vlastně si jako chci ránu fotit?

"Pro nic, jen pro porovnání, jestli se do přístího týdne zmenší,"  odpověděla jsem po pravdě, bylo to spíš impulsivní rozhodnutí. Aby tatík doma taky viděl a tak. A možná taky pro pojišťovnu, napadlo mě v tu chvíli, platíme si dobrou pojistku, tak kdyby se náhodou vyskytly nějaké komplikace, abychom to měli  zdokumentované.

Bylo vidět, jak se sestra zarazila, celá jakoby ztuhla a horlivě přemýšlela: "Ale tím tvým mobilem neuděláš moc dobré fotky, zkusím to raději tím mým." A už se  hnala k šuplíku, vytáhla odtamtud svého mobila a dala se do focení. "Nějak se mi ty fotky nepovedly, ukaž, jak vypadají ty tvoje, no jo, jsou dobré, lepší jak ty moje, jak je to možné, to nechápu, no moment, skočím si pro pořádnej foťak." 

A byla fuč.

Zůstaly jsme v ordinaci samy, já a moje dcera. Vyměnily jsme si významné pohledy. Najednou tolik ochoty. Docela jsem se bavily tím, jak se najednou chování zdravotnice změnilo. Jak byla najednou nevídaně horlivá. Tak nějak i vystrašená a celá nesvá. Kdo ví proč.

Co jedna fotečka neudělá!

Trvalo dost dlouho, než se sestra objevila ve dveřích, v ruce stařičký polaroid: "Nemohla jsem ho najít, trochu to trvalo, "omlouvala se, "no já to říkám pořád, že bychom měli dokumentovat fotkami léčebné postupy našich pacientů. Pro všechny případy. Problém je jen v tom, jak potom ty fotky dostat do počítače. My máme veškeré žurnály v něm."

Haló, že by zaspali dobu? Pravda však je, že fotky z polaroidu se do počítače opravdu špatně cpou.

"Ani nevím, jak se s tím  dělá a kde to zmáčknout, nevíte?"

Nevěděly jsme. Polariod jsem nikdy nevlastnila.

Sestra zaměřila a něco zmáčkla, ve foťáku to zachrastilo a po chvíli z něho vyjel obrázek. Čekaly jsme, až se na něm něco vykouzlí. Nic, jen černočerná černota. Sestra už byla ve značných rozpacích:"No nic, takže za týden zase přijďte na převaz a hlaste se zásadně jen u mě, kdybyste se dostaly k té druhé sestře, tak mě určitě zavolejte," mohla se přetrhnout ochotou.

A to všechno pro jednu fotku? Zřejmě ano.

Chodily jsme k ní čtyři měsíce. Sestřička byla stále velice ochotná a milá, stále perfektně oblečená a upravená, pokaždé v novém pestrovném oblečení.  Kráter si dal nakonec říct, pod speciálním gelem se zacelil natolik, že už nehrozilo nebezpečí infekce. Ale jizva v podobě propadliny tam po něm bude asi navždy.

Z celá historky vyplývá jedno ponaučení - na středisko vždycky jen s foťakem. Člověk nikdy neví...