Vžijte se do situace, že vaše dítě najednou nechce do školy, přestože tam vždycky rádo chodilo. Připadá vám to divné a začnete se pídit po příčinách. Nakonec se dovíte, že pár spolužáků ve třídě mu dělá ze života peklo. Ubližují mu. Každý den něco. Urážky, výsměch, ponižování. Vždycky si něco najdou. Už dlouho. Vaše dítě se vám to neopovážilo říci, protože se bálo. Vyhrožovali mu. Bálo se, že všechno bude ještě horší. A vlastně mělo skoro pravdu.
Jdete se do školy informovat co se vlastně děje.
Učitelka problém bagatelizuje, v podstatě o žádný problém vlastně ani nejde, dovíte se, pouze o jeden incident. Nakonec škola má odborníky vypracované směrnice, jak v takovýchto případech postupovat. Prý se nemusíte obávat, všechno se vyřeší interně a vy prý to máte zcela nechat na škole. Vměšování rodičů není k ničemu. To pro dobro všech.ˇ
Uvěříte a vyčkáváte. Jenže vše zůstává při starém.
Vaše díte chodí do školy s brekem a vynervovaným žaludkem. Ze školy se vrací s brekem, teď už nemusí slzy před vámi tutlat. Do školy nechce, jenže musí. Prý že se má taky kamarádit klukem, s tím, co ho trápí nejvíc. To nařídila učitelka, Podle směrnic. Prý že když budou kamarádi, kluk pochopí a přestane ho trápit. Jenže kluk nic nepochopil a vašemu potomkovi ubližuje nadále. Možná že i trochu víc. Vaše trpělivost je u konce.
Jdete do školy. Tentokrát za ředitelkou.
Jenže ředitelka se zastává učitelky a pro vás nemá pochopení. O žádném problému neví, šikanování na její škole prostě neexistuje. Chrání dobré jméno své bezproblematické školy. Chyba je ve vás a ve vašem dítěti. Co jste to vlastně za rodiče. Nespolupracujete, nepodporujete linii školy, nenabádáte dítě ke kamarádství s tyranem. Vyčuhujete z řady, vaše dítě nezapadá do kolektivu. Můžete si za všechno sami.
Jako možné řešení požadujete tedy přesun tyrana do jiné školy. To ovšem bez svolení jeho rodičů není možné. A škola k takovým opatřením přistupuje jen vyjímečně a ve zvláště obtížných případech. A ten váš není zase tak závažný. Nezbývá nic jiného, než požadovat přeložení vašeho dítěte na jinou školu. Jenže škola proces přestupu protahuje do nekonečna. Šikana pokračuje.
Jednoho dne kluci pod vedením onoho kluka vašeho potomka zmlátili. Povalili ho na zem a kopali do něho.Tak takhle už dál ne! Tomu se musí udělat přítrž.
Skočíte do auta a jedete za rodiči onoho kluka. Jenže rodiče nejsou doma. Jen on a jeho sestra. Ve dveřích mu pěkně od plic řeknete, co si o tom všem myslíte a jasně mu vysvětlíte, že pokud nedá vašemu dítěti pokoj, bude mít sám co do činění s vámi. Kluk se trochu lekne a couvá ode dveří. Vy jdete za ním dovnitř. Pár kroků. Nic víc. Pak jedete domů.
Kluk pochopil a přestal vašemu dítěti otravovat život. Tady by mohla celá lapálie skončit.
Jenže nekončí, má pokračování.
Přišlo vám předvolání k soudu. Klukovi rodiče vás žalují pro svévolné vniknutí do jejich domu.
Když nikdo za nic nemůže, proč právě vám nasadili psí hlavu?
Prostě proto,že nespolupracujete, že obtěžujete školu a ostatní svými nemístnými a neodbornými zásahy a ujednáváte si pořádek na vlastní pěst. To se nedělá. Zřejmě jste se měli nečinně dívat dál na to, jak je vašemu dítěti ubližováno.
A co onen trapič vašeho syna? Možná ho rodiče pochválili za to, že tak neohroženě bránil soukromé území. Že způsobil jiným tolik bolesti, to je už vedlejší.
On přece za nic nemůže. Nikdo za nic nemůže. Můžete si za to sami.
