Evropskou unii si vysnil začátkem 20. století německý průmyslník Rathenau a na myšlenku o Panevropě navázal hrabě Kalerghi.
Bohužel, v současnosti je Evropská unie především dojná kráva pro německé a pár neněmeckých průmyslových koncernů.
Merkelové se nepodařilo sestavit koalici se Svobodnými demokraty a Zelenými, neboť naprosto tvrdě odmítla rozumné požadavky Svobodných demokratů, týkajících se např. snížení daní, snížení německých příspěvků do rozpočtu EU či zpřísnění podmínek pro migraci. V součinnosti s prezidentem Steinmeierem nyní nahlodávají šéfa sociálních demokratů Schultze, který se rozhodl pro opoziční status, aby se tohoto rozhodnutí vzdal, prý v zájmu země a její stability. Jenže jde o zcela jiný zájem. Jde o velkoněmecký zájem, který se tak nenápadně šikovně v EU etabloval a německý průmysl nadřadil nad ostatní packaly. Pokud by však domácí německá politická scéna zdánlivě přestala fungovat, německý průmysl by krušně ztrácel a o to dnes jde. Schultze s velkou pravděpodobností udolají a zase vše pojede po starém.
První šance na změny v EU byla po oznámení o brexitu, kdy ostatní členské země EU se přidaly k plivání na Británii, namísto, aby zvažovaly, proč se tak stalo a co dělat, aby byla Unie skutečným svazkem svéprávných kooperujících zemí. Druhá šance na změny v práchnivé unii jsou zřejmě opět promarněny, neboť Angela coby poslušná ovce sloužící německému průmyslu, ještě chvíli vydrží.
Budou jistě další šance. V mezičase je spousta úkolů – co reformovat, jak reformovat a hlavně, jak očesat toho nenažraného bruselského molocha o spoustu pravomocí, které mu ve skutečnosti nenáleží. S Merkelovou, kterou v čele spolehlivě drží německý velkoprůmysl, však k žádné reformě nedojde
