Šlápli jsme tentokrát do EU

Nevěřil jsem, že se dožiji konce komunismu a když už se to stalo, tak jako první krok v nově nastoleném demokratickém řádu jsem očekával snížení administrativy. kterou jsem vždy považoval za neproduktivního darmožrouta, jde o moloch vnucovaný státem, který je určen ke kontrole poslušnosti občanů.

      Výsledek snižování administrativních nařízení v našem demokratickém kapitalismu je ohromující, vše je naopak a přidáním nadnárodní správy z bruselského Olympu je všemu nasazena koruna. Každá rodina musí brát ohled na obci, okres, kraj, stát a nyní navíc na EU. O penězích potřebných pro chod obce se rozhoduje kdesi daleko, nezasvěceně a hlavně s nesmyslnými nárůsty cen pro uživení dobře placené administrativy.

      Obce hledají stavební akce, které je Brusel ochoten proplatit, i za cenu toho, že ty skutečně naléhavé odsunou v nedohledno. Důležitější věci není možné prosadit a tak se jen vymyslí nějaká zbytečnost, však ona to EU zaplatí a nemusí se dokonce šetřit, protože bokem lze nechat vydělat kdekoho. Profitují specialisté pro zadávání takových projektů u EU, právníci, překladatelé, různá specializovaná oddělení na úrovni krajů, států a EU, samotní projektanti a firmy určené k realizaci mají také oprávnění si říct o větší odměnu, vždyť my to neplatíme a kontroloři jsou daleko. Tak to ale není, ve skutečnosti právě tento přístup vede v konečném součtu k tomu, že dnes je Evropa méně konkurenceschopná než „rozvojové“ státy. Různá nařízení, byrokratismus, složitost domluvy, loby některých skupin, drahé snižování emisí za nemalého úsměšku zbytku světa (mimo Austrálie) a tak by šlo pokračovat dál a dál. Jako první skutečně rozumné nařízení mělo být zavedení jednoho společného jazyka, podle volebních preferencí by to asi byla němčina. Dovedu si představit všechny ty sjednotitele stárnoucí Evropy, jak by vyskakovali a stávali se nacionalisty. Vznikl by ale útvar podobný USA, jednotný odchod do důchodu, jednotný zdravotní systém, za prací by se jezdilo stejně jako za teplem a zimou, ekonomiky by měly šanci se více promíchat, ale na to Evropa nebude asi nikdy mít odvahu.

     EU měla smysl jako zóna volného pohybu, přátelských vztahů a vůči světu společné strategie ekonomiky. Tlačit jednotlivé státy do jednotné ekonomické úrovně je pro historicky pracovité národy zaručená cesta dolů a pro ty historicky méně pilné národy dobrá cesta přestat pracovat úplně, ostatně tento trend vidíme běžně  u lidí kolem sebe a musí to tak fungovat i ve větším mezinárodním měřítku.

     Když jsme jezdili do Německa v době před zavedeném eura, všichni Němci nás upozorňovali na to, že za dva roky budeme platit za nocleh tolik eur jako nyní marek - měli pravdu. Německo jako celek bylo největším exportérem na světě a to je samozřejmě vedlo k myšlence vedoucí k co největšímu volnému a bezbariérovému trhu. Je zajímavé, že běžní Němci věděli předem jak to musí skončit.

     Při okružním poznávacím zájezdě Řeckem jsem neviděl ani jednu továrnu ( trochu jinak, znáte nějaký řecký výrobek), když projíždíte v Německu jakékoliv město, vidíte jednu tovární halu za druhou a v tom je ten zásadní rozdíl.

     Taky jsem nehlasoval pro vstup do EU. Stačí se podívat kolem sebe a sledovat chování lidí jak dovedou šetřit, pracovat, ekonomicky myslet, předvídat a především myslet především na své dobro. V Bruselu jsou ti stejní lidé, jejich mozek je stejně historicky nasměrován k činnosti uspokojující především svůj prospěch.

     EU má šanci uspět za úplně jiných podmínek a změny by ji pomohly. Především je potřeba označit a pojmenovat důvody zaručeného úpadku. Až příliš toto společenství připomíná radostnou spolupráci socialistických zemí s vedoucí úlohou SSSR. EU je vynucené několika jedinci, dnes ke změně koncepce stačí v podstatě dvě osoby, ona a on, zbylá většina není schopna pochopit účelnost a výhodnost tohoto zřízení. Závěr ale ukazuje, že prospěch z každé krize mají v konečném důsledku jen finanční ústavy a to i v případě jejich krachu. Očistí a ospravedlní své dlouholeté přehmaty, neúspěchy, podvody a s čistým stolem začnou bojovat na novém kolbišti.

     Ještě před 30 lety pracovalo v produktivní sféře 80% práceschopných, zbytek byl ve službách. V současnosti produktivní průmysl (20%) a zemědělství (5%) musí uživit zbytek obyvatelstva, včetně zaměstnanců ve službách. Z tisíce lidí tak 100 pracovníků v průmyslu a 25 zemědělců musí uspokojit 250 dětí, 250 důchodců a 375 pracujících ve službách.  Bohužel má ale poslední skupina 300 neproduktivních zaměstnanců, jedná se o uměle vytvořená pracovní místa, která jen berou a HDP nevytváří. Výhled je katastrofický, za několik let bude 50 lidí živit 1000 spoluobčanů, kteří si budou nárokovat stále víc. Produktivní padesátka přitom nebude mít žádná práva a jen na ně bude zaměřena celá daňová politika. Zaslechli jste někdy zprávu o stávce dělníků ve strojírenském podniku, nebo dokonce zemědělců?

     Je pravdou, že počítače nahradily produktivní pracovníky u linek a jsou proto skutečným přínosem, ale podívejme se na bankovní sektor, tam se poplatky vybírají především za počítačové transakce. Rychlost transakcí je s dřívějškem srovnatelná, ale ceny nelogicky stouply, přitom bank je více a počet jejich zaměstnanců se také navýšil. Zákonodárci si myslí, že změny v programech počítačů jsou snadné a lehkovážně mění nařízení každý rok, výsledkem je zmatek a celková únava právě těch produktivních lidí. Banky si účtuji až 3 % za každou položku a to je přesně tolik, kolik činí inflace.

     Slovenská premiérka Radičová při jednom televizním pořadu stačila prozradit dva skutečně zásadní problémy EU a uvedla by i další, kdyby ji neutnul náš redaktor, který nám tak nedal šanci se dozvědět něco mimo oficiálně stanovenou vládní propagandu. Prvním problémem byl zmiňovaný nárůst neproduktivních zaměstnanců. Jako druhý problém označila premiérka zkostnatělost politiky EU v podávání patentů. V Evropské unii je podání a udržení platnosti patentů několikrát dražší než v USA. Finanční přínos pro státy v EU z poplatků jsou tak větší a věřím tomu, že převyšují leckdy i přínos autorům patentů. To je ale velice zavádějící užitek pro jakýkoliv stát, nakonec to musí vést k úpadku. Na počet obyvatel Evropa používá dvakrát více patentů z USA, než kolik používají Američané z Evropy. V Evropské unii postupně klesá podíl vývozu technologicky vysoce náročných produktů a dlouhodobě tak zaostáváme za USA nebo Japonskem.Mladí vědečtí pracovníci z Evropy odjíždějí do USA a polovina se nevrací, důvody jsem jasné. Do roku 2010 strategie EU požadovala zvýšení výdajů na vědu na 3% HDP, skutečnost byla ale opačná, dokonce je nižší než před nařízením, dnes unie zaostává ve výdajích na výzkum za Spojenými státy ještě víc. Čína například výdaje na výzkum dokonce zdvojnásobuje. Slovenská premiérka tento případ uvedla jako modelový, jeden z mnoha co ukazují skutečnou a krátkozrakou byrokracii v EU.

     Pro nás je na kritickém stavu unie paradoxní to, že pro naše ministry se otevírá možnost snadnějšího prosazování zákonů při schvalování nepopulárních kroků, které si vláda vytýčila nastolit. Strach z horšího zastiňuje palčivou důchodovou, zdravotní a bůhví jakou jinou reformu.