Rozrůstání úřadů

Nerad to říkám, ale za komunismu bylo úřadů míň.

Jistě si každý v každém krajském městě všiml pozvolného obsazování velkých budov nově vytvořenými státními institucemi, jakými jsou živnostenské, pracovní, finanční, sociální a statistické úřady, k nimž lze přičíst i zdravotní pojišťovny a leckdy zbytečné banky. Dříve se vše ukrylo v jednom městském výboru, třech bankách a jedné pojišťovně.

Provizoria se postupně přebudovala v reprezentační paláce, někde se dokonce vystavěly nové honosné budovy na těch nejlepších místech středů měst. Mládí každého člověka vždy bylo a bude naivní, ale tak jsem si ani v tom nejhorším snu moderní, vysněný kapitalismus nepředstavoval. V dětství jsem od svého táty slýchával přednášky typu: „Dát ty kluky bolševický a fašistický na jeden ostrov, ať se tam mezi sebou sežerou“. Nadával, protože přišel o živnost, kterou po válce provozoval. Nedoufal jsem, že okamžik nadvlády komunistů vůbec někdy pomine, protože ani rok 68 nebyl tou správnou cestou. Přesto se zázrak stal. V prvních dnech svobody si každý myslel, že největšího rozmachu produktivity práce, a z toho plynoucího zvýšení životní úrovně, bude v odstranění zbytečné administrativy. Naivně jsem si myslel, že na skutečnou tvořivou práci zbývá málo lidí. Opak se stal pravdou.

  Dnes lze k počtu administrativních zbytečností navíc připočíst senát, úřady v Bruselu, několik nově vytvořených soudů a tak můžeme být rádi, že nárůst zaměstnanců v těchto veledůležitých nadstavbách pokrylo zrušení povinné vojenské služby a pomohlo i přidání několika let k odchodu do důchodu. Poslanci v domnění, že počítače vše snadno zvládnou, bez zábran mění zákony, dodělávají úpravy vyhlášek, přidávají a ubírají procenta různých odvodů, vydávají nová nařízení s výčtem sankcí v radostném očekávání, že někde uděláme chybu a dostanou šanci každého z nás nachytat na švestkách někdy jen proto, aby byla vidět jejich pracovitost a svědomitost. Jeden stupeň soudu někoho odsoudí, druhý vydá někdy až o 180 stupňů opačný verdikt a to se může dít několikrát. Pravda je snad jen jedna, měl by se přidat zákon, že špatná rozhodnutí by měla být potrestána třeba zákazem povolání. Exekuce a soudnictví nám nahání hrůzu větší než dříve a děsí nás představa, že jsme někde něco opomněli, protože jak známo - neznalost zákona neomlouvá. Jak již bylo napsáno přitom ani soudci neznají vše jednoznačně správně, na rozdíl od  jiných ale nejsou za to potrestáni. 

V jednom blogu je hezky popsán reálný výpočet kolik peněz získá stát a kolik zaměstnanec, má-li plat 20 000 Kč. Z vydělaných 35262,- Kč při konečném účtování zaplatíme státu plných 22339,- Kč, což činí plných 63% celkové vydělané částky. Něco nesouhlasí? Přečtěte si Co je císařovo císaři na blogu.idnes. K popsanému součtu je ještě potřebné přičíst daně z nemovitostí, z převodu nemovitostí, dálniční známky, silniční daně atd.

Politiky bych přirovnal k elitním pilotům a novináře k protiletadlové obraně, přitom oba oddíly, podle jejich názoru, bojují za blaho svého lidu. Politik musí umět mluvit, znát dobře rodný jazyk, mít dlouhodobou paměť, nesmí mu chybět drzost, sebestřednost, ale nemusí v podstatě rozumět vůbec ničemu. Bez těchto vlastností nemá nikdo nárok se stát nositelem zákonů. Možná zde existují rozumní a poctiví lidé, ale ti se ani nechtějí dostat ke slovu, protože právě tato část lidstva by je řečnicky zesměšnila. Dá se tvrdit, že dnešní politici by byli v popředí i za komunismu – jde o předurčení.

 Kapitalismus má pochopitelně mnoho výhod, především pak pro hloubavé lidi, kteří umí hledat chybičky těchto řečníků - zákonodárců. Tyto výtky lze použít na všechny strany, které tvořily naše dnešní politické prostředí. Přál bych si, aby předešlé názory byly pouze názorem jednoho kverulanta, v nejhorším případě jen menší poloviny národa.