Rozjímání nad nekonečnem

Některým lidem je nekonečný prostor lhostejný, jiným se jeví jako místo, ze kterého nás ovládají bozi, najdou se ale i lidé, kteří se snaží alespoň trochu pochopit hloubku „nekonečného“ vesmíru.

Za posledních 200 let se věda vysvětlující funkci vesmíru překonávala ve stále nových zaručených teoriích a dá se s jistotou tvrdit, že i ta poslední nejmodernější vysvětlení jsou odsouzena k pozdější opravě.

Kdo mohl před šedesáti lety tušit, že se prosadí teorie velkého třesku, která stojí na poznání rozpínavosti vesmíru a jeho původně větší hustotě a teplotě, přitom stvořitel této teorie Fred Hoyle vlastně tuto myšlenku chtěl zesměšnit. Stacionární vesmír byl nahrazen expanzním vesmírem, na základě důkazu existence reliktního záření a zjištění, že se galaxie od sebe vzdalují (Edwin Hubble). Z pozemských zkušeností se zdá být logické, že jestliže se něco do prostoru rozpíná, tak se to něco v předešlém čase na úplném počátku nacházelo v jednom bodě. Co ale bylo s časem, prostorem, hmotou a teplotou před tímto okamžikem?

Čistě matematicky si představit nulu a nekonečno není tak složité. Dobré je uvědomovat si rovnice „nekonečno= 1/0“ a opačně „0= 1/nekonečno“. Nic je označené nulou 0 a nekonečno je zkroucená nula do osmičky, položená naležato. Dosadit do těchto symbolů můžeme cokoliv, například čas, teplotu, hmotu, energii, rychlost, jablka a dokonce i jednotlivá písmenka genetické informace, tvořící nové kombinace. Jenže po dosazení nějakého skutečného stavu nastává problém, jestliže matematické symboly něco začnou fyzikálně představovat a nejsou jen matematickým znakem, má dosavadní věda svá omezení. Čas má svá uznaná omezení u kvantové mechaniky v chrononu a ještě menší je Planckem navržená nejkratší délka času v řádu 5,39x10-44s. Je to čas po který mine světlo poloměr elektronu v prvém případě, v druhém jde o účelné kvantování pro výpočty. Ať už jde o cokoliv, fyzika nemá ráda nulu, vždy o nějakou, přestože těžko představitelně malou, hodnotu jde.

Nekonečno si dovedeme představit pouze jako přímku procházející naším okem v absolutně přímé podobě ubíhající do pozorovaného nočního vesmíru, to je ryze teoretická záležitost, která fyzikálně nemá smysl i přesto, že si postačíme s polopřímkou začínající právě v našem oku. Podobně se jeví i velký třesk, někde začíná o jde do nekonečna stejně jako polopřímka. Ve světě reálném taková situace nenastává, alespoň podle současného poznání. Vždy ve skutečnosti tuto vysněnou přímku nakonec něco zakřiví.

V matematice při hledání nekonečna stačí určit předposlední číslo, pak je vše jakoby jednoduché, zároveň ale i postaveno mimo běžné skutečnosti.

Čas lze dělit na nesmyslně malé kousky do nekonečna, ale vždy se bude jednat o nějakou hodnotu, proto i jeho nekonečnost má své omezení. Starší spolupracovník nám vyprávěl historku, kterou zažil ve škole na  Slovensku v hodinách náboženství. Katecheta jim vysvětloval nekonečno a věčné časy tak, že když přilétne malý ptáček jednou za tisíc let k největší hoře světa Mount Everest a jedenkrát do ní zobne, tak čas za který ji zcela rozmělní je právě ta doba, jak dlouho se budete smažit v pekle - vy hříšníci. Skutečně tato představa nahání hrůzu, ale i tak si lze tuto věčnost představit úspěšně zakončenou.

Reálná fyzika má svá určená minima pro teplotu (absolutní nulu, pod kterou se již nedá ani teoreticky jít), čas (uvedený Planckův čas, který lze teoreticky dělit dál a dál, ale zatím toto dělení nemá opodstatnění), minimální kvantum elektromagnetického záření foton, na druhé straně je určena maximální rychlost světla (tachyony nebyly zatím prokázány, jejich rychlost by měla být naopak nejnižší při rychlosti světla).

Je dost praktických omezení, která dávají zapomenout na nulu a tedy i nekonečno v reálném světě. Rozeberme si nám vnucovaný poslední hit vědy - těžko představitelný velký třesk. Podle všeho vědci považují velký třesk za počátek tvořivého času, energie, hmoty, záření atd. Nikdo se nestará o děje před tímto okamžikem, vysvětlovat nelogické záhady nechávají na Bohu, protože lidstvo je již na tato řešení zvyklé. Je ale zajímavé, že staré záznamy, mytologie z celého světa i židovské kabaly velký třesk popisují, takže jestliže se o tomto jevu lidstvo dozvědělo od „bohů“ z kosmu, není důvod existenci velkého třesku zavrhovat, protože návštěvníci museli být v poznání daleko dál, než dnešní člověk.

Jednu jistotu můžeme mít, velký třesk se nezrodil z ničeho, čas běžel i před tímto okamžikem, energie ( tedy i hmota) a teplota musela mít v daném okamžiku velkého třesku svá omezení, i když se jednalo o hodnoty nepředstavitelně velké. Kdyby třeba byla zúčastněná energie (nebo hmota) při velkém třesku  jenom o jeden řád vyšší, musel by dnešní vesmír vypadat úplně jinak. Lze tvrdit, že při daném velkém třesku se muselo jednat o přesné hodnoty, žádné přibližné hmotnosti, ale na gram přesně. Představa soustředění energie (nebo hmoty) do jakési malé kuličky je mimo chápání, obzvláště s těmi omezenými znalostmi dnešní vědy. Hmotnost soustředěná do tak malé kuličky by musela vytvořit superčernou díru přitahující vše s daleko větší intenzitou než ty největší černé díry a došlo by tak na vyčištění vesmíru jakoby vysavačem od drobných a vzdálených částeček. Snad by se tak daly vysvětlit ony temné hmoty, které jsou předpokládány ve vesmíru a tvoří 73% celkové jeho hmoty. Nikdo neví co jsou zač a proč komplikují vesmírné výpočty. Nic na tom nemění i utěšující kalkulace, že při velkém třesku byla hmota a antihmota skoro v rovnováze a to co zbylo je jen přebytek hmoty, který přesto vytvořil to nepochopitelné kvantum hmot celého zatím poznaného viditelného vesmíru, i toho ještě neobjeveného. Vše by se zjednodušilo připuštěním předpokladu, že bylo v historii více velkých třesků a následných velkých křachů - zpětného smršťování do jednoho bodu. Tento zdánlivě logický důsledek ale není podmínkou, lze si i představit prolínání velkých třesků právě přes ty nevysvětlené temné hmoty ve vesmíru. Temné hmoty mohou být jakoby uklidňujícím prostředím (roztokem), v kterém probíhají různé velké třesky v nekonečném čase i v povaze stále se urychlující expanze. Důkazem by mohlo být zjištění nesouměrnosti expanze vesmíru, na to je ale zatím pozorovací technika nedostatečná. Domněnka, že bylo a bude více velkých třesků se realitě blíží víc, vždyť jenom vývin složitého systému genetických přenosů u živých organismů, nakonec i vývoje člověka myslícího, nemohl proběhnout za těch několik málo miliard let, které uběhly od našeho zatím jediného předpokládaného velkého třesku.

Je vhodné rozlišovat matematické představy od skutečností fyzikálních - nic není tak jednoznačně přímé a ohraničené nějakou nulou, nebo nekonečností. Odpověď na otázku, proč ten vesmír vůbec existuje, z čeho vznikl a kam směřují všechny děje, je přece jen lepší zbaběle nechat na „bohu“.