Pezident nemůže být kdokoliv

     Vybrali by si lidé za prezidenta člověka, který vzešel ze skromných poměrů, je vroucný,velkorysý, čistotný a vždy upravený, upřednostňuje děti, ženy, přírodu, zvířata,hudbu,kulturu , navíc vyznamenaný za službu vlasti, je nekuřák, nekafuje, abstinent,vegetarián a skvělý řečník?

    Nebo si lidé vyberou člověka, který sice vzešel z rodiny bohatého prominentního politika, ale propadl na základní škole a byl vyhozen pro hloupost, nyní je alkoholik, kuřák se sklonem k obžerství, fyzickou práci považuje za podřadnou natolik, že dělnická třída ho nenávidí a při vzpomínce na sport řekne: „Kdykoli mám nutkání si zacvičit, lehnu si a počkám, až to přejde“?

     Nenechme se mýlit, ten první veskrze kladně vyhlížející člověk je Hitler, tím druhým je nositel Nobelovy ceny a vzácného syndromu (po něm pojmenovaném), bojovník proti komunismu a osamostatňování národů z britského impéria, který si přál, aby Gándhío rozšlapali sloni - máte pravdu, je to Churchill. Takto se dá šikovně manipulovat s myslí obyvatelstva, něco se podtrhne, jiné přeškrtne a výsledkem je opačný názor na posuzovaného jedince.

     Ctnosti se dnes nestávají základním pravidlem a jsou spíš úšklebné. Historické monoteistické země nastolili u svých lidí jednoznačnou definici ctnosti a slušnosti pouze ve spojitosti s vírou a náboženstvím. Jak ale bylo uvedeno v předešlém odstavci, není všechno jednoznačné. V podstatě všechny války mají náboženský podtext, připomeňme si upalování kacířů a přidejme k tomu fakt, že „jedna víra je lepší jak druhá“ a tak nevědomky zvyšuje adrenalin na  konkurenčních stranách. Je tu naštěstí mlčící většina národa, ta nechodí do kostela, není v žádné partaji, nešmíruje druhé za účelem výhod, jinak řečeno je krásně opatrná, ale pro někoho až odporně alibisticky lhostejně líná. Tato taktika je praktikována lidmi všech vrstev a je dána v podstatě historickou zkušeností, vlastní mentalitou každého jednotlivce a zaplaťpánbůh, že tomu tak je, jinak by tu bylo deset milionů aktivních politiků, ne-li prezidentů.

Kdo má šanci se stát politikem, popřípadě až prezidentem?

       Není-li adept ze země mluvící světovým jazykem (Masaryk, Beneš), musí svou energii věnovat i studiu těchto jazyků, tato podmínka proto vyřazuje osoby s nižším předpokladem k výuce jazyků.

       Začínající politik se musí naučit používat slova běžná v politické hantýrce, je nutné se stát odlišným od průměru a bez slov typu relevantní, konsolidační, diametrální, triviální, bilaterální a korupční se neobejde. Hospodští politici si vystačí bez těchto slov, přesto myšlenku vyjádří srozumitelněji a rychleji.

     Základní vlastností politika je schopnost dlouze mluvit a je jedno, jestli vyřčená myšlenka bude jednou historicky zpochybněna. Tato podmínka vyřazuje všechny zakřiknuté, málomluvné a zodpovědné lidi, kteří mají strach z ostudy, že se někdy veřejně mýlili natolik až lhali.

     Politik musí mít jisté genetické předpoklady se jím stát. Všeobecně se dá vysledovat, že ti co byli úspěšní v politice za komunismu se snadno stali dobrými nástupci politiků v kapitalismu. Talentovaný jedinec narozený v jakémkoliv politickém zřízení se bez ohledu na právě nastolený systém vždy stane politikem. Neznalost této skutečnosti nakonec vedla k zániku nově založených polistopadových stran, které si daly do podmínek nekomunistickou minulost svých členů. Neměli mezi sebou jediného profíka, složení členů bylo amatérské, tudíž odsouzené k zániku.

     Prozíravý politik musí nechat špinavou práci na jiných, při revoluci nechá jednat amatéry a po uklidnění se vmísí do nadějné strany a když si zvolí špatně, neváhá přejít k úspěšnější.

     Politik musí mít paměť, nemůže vzpomínat na někoho stylem to byl ten co hrál v tom filmu, jak se jenom jmenoval, no hrál s tou, co jednou dabovala ten hezký film jak se ti tak nelíbil. Měl by si pamatovat co kde řekl, být připraven omlouvat své chyby a především se naučit skákat do řeči, jinak se neprosadí a zůstane jen průměrným politikem.

     Hodně toho musí politik umět a k mnoha věcem musí mít přirozený talent a náturu. Gaussova křivka dává šanci jen necelým čtyřem procentům populace, tak málo lidí je schopno dělat toto náročné povolání. Z deseti milionů 4 procenta představují čtyři stovky tisíc, je to dost na to abychom si vybrali, jenže my voliči dostaneme k dispozici jen asi desítku těch mediálně preferovaných, navíc navržených parlamentními stranami. Skutečně toho nejlepšího adepta na prezidenta vůbec nepoznáme. Jedno víme s jistotou, mezi dnešními ani minulými poslanci není. Někdo neznámý možná nemá dost peněz na soukromou prezentaci, popřípadě nemá dost odvahy a je natolik slušný, že svou ambici nevytrubuje do světa. Vhodného prezidenta není dobré vybírat mezi dnešními politiky, jsou historicky zprofanovaní, nic lepšího od nich nemůžeme čekat.

      Mezi přáteli jsme si za vhodného kandidáta na prezidenta vybrali profesora Cyrila Höschla, který ostatně již několikanásobným prezidentem různých vědeckých společností je. S jistotou by dokázal odhalit sebevíc skrývané vlastnosti lidí, podobných dvěma uvedeným potentátům z úvodu tohoto článku. Takový všestranně rozumný člověk by nám ve světě ostudu nedělal, je ale dobré zvážit, jestli odtržením takových lidí od své profese vlastně národ víc ztrácí než získává.