Kdo nepláče není Čech!

     Z naší prochladlé kotliny lze v posledním půlroce slyšet nářky. Vláda vytvořená podle svobodné volby a přání většiny voličů začala plnit některá slibovaná předsevzetí.

       Základním pravidlem pravicových stran by mělo být předání státních podniků šikovným podnikatelům, snížit daně na minimum a přerozdělovat peníze v co nejmenší míře. Naopak levicové strany se snaží kontrolovat vše, zvýšit daně na maximální únosnost a mít tak možnost přerozdělovat peníze dle vlastního uvážení. Skutky dnešní pravicové vlády jdou však proti své podstatě. Dalo by se říci, že podnikatelé budou horovat pro pravičáctví a zaměstnanci pro levičáctví, přitom vždy a jenom z pohledu vlastního finančního prospěchu. Výše platu je přitom rozhodující především pro porovnání s platy těch druhých. Svět začíná být malý a tak se dnes neporovnává plat jen se sousedem, ale s českým, evropským či americkým průměrem, přitom zaostalé země se zásadně neberou v úvahu.

      Výše platů přitom vůbec nekoresponduje s výši vzdělání, ba naopak, a to je dobře, šanci musí mít všichni. Podnikatel nemusí být absolvent školy, dokonce nemusí mít ani odborné vzdělání. Na druhé straně například vysokoškolsky vzdělaný projektant staveb a strojů jako zaměstnanec nikdy nedosáhne na plat zedníka, policisty, státního úředníka, nebo pojišťováka, tak tomu bylo ostatně i za komunistů. Právě v těchto disproporcích je třeba hledat začínající nezájem o školství a vzdělanost v naší společnosti. Lékaři mají možnost dosáhnout evropských platů poměrně snadno, protože jde přece jen o životy. Totéž by mohla udělat každá organizovaná skupina, bez které se stát neobejde, ale není jich mnoho. Dispečeři atomových elektráren si asi nemůžou odejít stávkovat, zřejmě jsou vázáni tvrdými sankcemi a totéž asi platí pro vojsko, policii, hasiče a tak tu zbývají ke stávkování jen státní přepravci a popeláři. V průmyslu a u soukromníků je stávkování zaměstnanců nereálné až směšné, je těžké vymáhat peníze ze zkrachovalého podniku, kterému jste pomohli ke dnu.

    Československo ekonomicky stálo na výrobě takřka všeho, co bylo k existenci státu zapotřebí. Mimo velkých lodí se tu vyrábělo všechno - letadla, auta, textilní a jiné stroje se dokonce vyráběly pro vnitrostátní konkurenci v této malé zemi ve více továrnách. Tato praxe se převedla do poúnorového období komunismu, protože to vyhovovalo odtrženému světu východu a rozvojovým státům koketujícím se socialismem. Po nastolení svobodného podnikání nastala úplná devastace zbrojního, textilního, obuvnického …… průmyslu, přestaly se vyvíjet a vyrábět těžební, zpracovatelské, sklářské, cukrovarnické, zemědělské ……..stroje a tak by se daly vyjmenovat snad všechny obory lidské činnosti. Všechny tyto stroje musely u nás vymýšlet a vyrábět lidé a současně s větším nebo menším úspěchem čelit světové konkurencí. Dnes se již nic nevymýšlí, jsme tu jen, až na malé výjimky, výrobci strojů vymyšlených v zahraničí. Při shánění zaměstnání se vás neptají na znalosti v oboru, důležitá je jazyková vybavenost slovem a písmem a počítačová gramotnost. U nás se přestalo tvořit, dnes se pouze obchoduje, jinak řečeno - přestalo se přemýšlet a začalo žvanit. Tak tomu bylo od začátku polistopadové novověku, nechat průmysl svému osudu a především zrušit tu hanebnou zbrojařskou produkci a nastolit éru dobře mluvících politiků a manažerů.

     V novinách často vycházejí různé rady jak se ucházet o zaměstnání, především je nutné být dobře oblečený, zdravě drzý (asertivní)  a výřečný v anglickém a německém jazyce, ještě jsem si nikdy nevšiml potřeby znalostí z oboru. Povědomí nepotřebnosti vlastní tvořivosti se z průmyslu přeneslo i na všechny ostatní související vlastnosti národa. Školství upřednostňuje komunikaci před celkovými znalostmi - podle amerického vzoru, umění písemné, hrané, hudební a výtvarné se vyhýbá účelu správného formování lidstva, naopak preferuje pouze vlastní prodejnost, z něčeho se nakonec musí žít.

     Možná je to jen můj názor a vše je úplně naopak, školství, věda, umění je natolik excelentní, že to snad ani dál nejde. Možná jsme se zmýlili i v hanění rozmachu předražených výkupních cen energií ze solárních soustav, protože týden po zemětřesení v Japonsku šly ceny v Německu o desítky procent nahoru. Až nám západní sousedé zakážou provozovat atomovky, budeme jim ještě rádi a přednostně prodávat energie i z těch pomlouvaných solárů. Za několik týdnů může cena energie stoupnout třeba o třetinu, spotřebitelé to zaplatí a odvody do státních kas se zvýší také o třetinu. Kdo s takovou nadílkou mohl počítat? Zkusme domyslet, co by se dělo s ekonomikami států na celé této planetě, když by měl každý jedinec možnost si jednou za život koupit strojek za tisíc korun a třeba jednou za rok k tomu za stovku jednu kapsli něčeho a to by mu nahradilo všechny energetické potřeby? Proč si prozatím EU nepronajme velkou část Sahary, nenainstaluje solární panely a elektrorozvodnou sítí nedováží energii do Evropy? (Tuším, že Německo již něco takového započalo.)