Je normální sledovat filmy s vraždami?

Asi ano. Když se v restauraci snažím konečně rozluštit nesmrtelnost chrousta, z televize se ozývá úpění vražděných a hysterický řev vraždících kladných hrdinů. Kupodivu si tyto filmy vybere obsluhující servírka a hosté s ní 

souhlasí.

Ono se vlastně v běžně dostupných televizních pořadech ani bez masakrů nic jiného nedá sledovat. Komedie se u nás i ve světě zřejmě nenatáčí a nejsem schopen pochopit proč? Copak si lidé opravdu přejí sledovat jen detektivky, horory, masakry, sci-fi a smyšlené nesmysly s ohyzdnými stvůrami z kosmu, případně blízké budoucnosti? Vůbec nechápu člověka, který je ochoten ztratit svůj čas a energii k přemístění se do kina a dokonce za tyto ukázky vraždění ještě zaplatit. Ale asi takový lidé především v USA musí být, jinak by po natočení takového filmu museli producenti pro nezájem zkrachovat a příště by se do natáčení takových filmů nepustili.

Tyto filmové výtvory mají stále stejnou tvůrčí osnovu, je tu jeden kladný spravedlivě vraždící hrdina, hraje ho hezký a známý herec většinou ve světlém oblečení, ti nakonec zabití padouši jsou v tmavém, nejlépe černém obleku, jsou šerední, většinou zjizvení a na první pohled nesympatičtí lidé. U žen je tomu naopak, za padoušky jsou vybrány sexy krasavice, realizační tým totiž nemůže obejít své životní zkušenosti. Škaredá až odporná žena totiž je v podvědomí mužů doslova ničeho schopná.

Možná k této oblibě neskutečných, krvavých a až s přemírou drastických filmů přispívá tvorba dětských pořadů začínaje nenápadně Harry Pottrem a konče hrůzu nahánějícím Pánem Prstenů. Človíček od mala začne věřit v existenci příšer, možnosti zázraků a v jednostranné dobro a zlo, tedy věci nereálné. V dospělosti potom má blíže uvěřit tomu, že normální hezká komisařka visí za jednu ruku na okenní římse a za nohu se ji chytne padající urostlý chlap a ona ten nápor vydrží, dokonce tak dlouho až se ten zavěšený rozhoupe a skočí na vedlejší balkon. Nejčastější jsou ale nesmysly v podobě úžasných ran holou pěstí, železnou tyčí, několika střel do hrudi a podobně a soupeř pokračuje v bitce, jako by se nic nedělo. Nedej bože, aby si to někdy někdo zkusil jen proto, že těmto nesmyslům z filmů uvěřil, ve skutečnosti jedna rána od Segala a konec.

Jenom odhadem se dá spočítat, kolik takový jeden americký krvavý film, třeba s běžně povražděnými asi dvaceti osobami, vidí ve světě lidí. Jestli to u nás má možnost vidět třeba až jeden milion diváků, pak ve „vyspělém“ světě závislém nyní pouze a jenom na americké produkci to může být přibližně stokrát více, tedy svět obrazně zažije masakr asi dvou miliard lidí. To je více zmařených životů, než kolik jich kdy bylo za celou historii lidstva ve všech válkách. Nic proti tomu natočit jeden takový film, nic ani proti tomu, natočí-li si jich v USA mnoho a jeden hloupější jak druhý, ale proč to musí vysílat všechny naše televizní stanice? Na obranu naši ČT nutno říci, že za naše peníze takové filmy vysílá málokdy, ale zase na druhou stranu podporuje z našich peněz tvorbu českých filmů, které jsou na první pohled při přepínání kanálů ihned k rozeznání svou skoro divadelní kulisou, hereckou jednoduchostí a prostorovou zvukovou realitou. Tím mám na mysli tu skutečnost, že jestliže je mluvící herec dál od mikrofonu, je méně slyšet a posluchač si musí zesílit zvuk, aby rozuměl. Ne všichni sousedi v paneláku ale sledují tentýž pořad a někteří by dokonce chtěli spát. Určitě jsou v originále zahraniční filmy dělány stejně, ale každý dabovaný film tuto nevýhodu nemá, protože namlouvající má mikrofon u úst a je proto vždy stejně dobře slyšet, není proto nutné zesilovat a zeslabovat zvuk. Filmy české produkce se kvalitou natáčení podobají levným televizním inscenacím, rozdíl je tak značný, že stačí jedna vteřina k tomuto zjištění a může se přepínat dál.

Rozumný člověk řekne, tak na to nečum, když se ti to nelíbí, ale já mám rád sledování veselých a poučných filmů, ale v těch osmi dostupných kanálech jsou tak málo kdy k vidění. Zřejmě jsem tímto rozjímáním toho chrousta ani nepolechtal, natož pak pochopil.