Film by neměl být divadlem

Učitel nám vyprávěl, že viděl včera film a v něm bouřící oceán s topícím se jedincem, někde nablízku přitom hrál velký symfonický orchestr a nikdo z hráčů mu nepomohl, neuvěřitelné. Hra orchestru byla hlasitější než vlastní rámus

bouře a tak křik nešťastníka asi nikdo neslyšel, jedině tak lze logicky vysvětlit ono nelidské chování.

Vždy si vzpomenu na toto jeho vyprávění, když neslyším pro hudbu, co to vlastně v tom filmu kdo říká. Když jde o film s dějem, nějaké to slovo si časem domyslím, horší je, když je uváděn nějaký poučný film, každé třetí slovo je navíc z jiného jazyka a skládanka je nakonec jeden velký nesmysl. U mixážních pultů sedí asi mladší lidé, kteří mají vnímavost zvuků, ale i barev, jinou než důchodci. Nedá se nic dělat, mou televizi nelze pustit nazpět a začíná ono kritizované přepínání. V paneláku po desáté hodině musí mít člověk ohled na sousedy, někteří se snaží již usínat, nahoře mají malé dítě, vlastní sluch mě probouzí jenom při spuštění reklam, které jsou dávány o několik decibelů navíc právě proto, aby lidé včas televizi vypnuli a šli si konečně odpočinout.

Z důvodu snadnější slyšitelnosti se lépe sledují zahraniční filmy, protože jsou namlouvány ve studiích dabéry, kteří mají mikrofon kousek před sebou, hlasitost je pak konstantní. České seriály a filmy již mnoho let nemohu sledovat, protože vzdálenější postava je slyšet přirozeně méně a abych ji rozuměl, musel bych držet stále v ruce ovladač a zesilovat, hned nato zeslabovat, když někdo promluví blízko kamery.

Naše televizní i filmová tvorba je snadno rozpoznatelná od té zahraniční, tam hrají herci pouze pro filmy, u nás hrají herci z našich divadel. V divadle se proti reálnému životu vše přehání jak hlasem, tak i gestikulací a mimikou. U divadla to patří k věci, ale totéž předvádět i ve filmu, který by se měl blížit realitě, je zavádějící. Co ale mají divadelní i filmová zpracování společné všude na světě, je neskutečně krásně plynulá řeč, výrazově přehnaná a především tak správně spisovně souvislá v té podobě, jak to dokázal autor textu vyšperkovat k dokonalosti až po několika vlastních úpravách, žádné slovo nejde ubrat ani přidat. Žádný herec se ve filmu v řeči nepozastaví, aby přemýšlel co dál říci, vše vypadá tak, jako by to snad měl předem nacvičené, a kdyby se náhodou spletl, bude se scéna určitě přetáčet. Mluvit takhle soustředěně a spisovně bez zbytečných omáček dovede přirozeně u nás jenom jediný člověk a to pan Kalousek. Jemu by šla vytknout někdy jen obsahová stránka, ale tyto věci má na starosti dramaturgie.

Na závěr bych se rád zmínil o pořadu na TV Barrandov Soudkyně Barbara. Kde berou pro natáčení tolik skvělých „herců“, kteří překonávají svou autentičností výkony všech našich a světových herců? Až na soudkyni, která je klasicky herecká, jsou všichni ostatní skuteční lidé a dokonce se někdy lidsky přeřeknou, jejich mimika, řeč, intonace a gestikulace je pravdivá tak, že má člověk dojem reálného přímého přenosu. Celý pořad je zajímavý a skvělý, jen kdyby tam nedávali tolik reklam, nebo si alespoň odpustili tu poslední, která je před rozsudkem, tím vše dobré a zajímavé doslova ničí. Přesto se na pořad rád dívám, již jen pro ty neobvyklé výkony svědků a souzených. Člověk má možnost zavzpomínat na skutečně vynikající a i světově úspěšné filmy z šedesátých let režisérů Formana a Menzela s neherci Vostrčilem, Šebánkem a Ježkovou. Jsou důkazem toho, že na tehdejší dobu s běžně menšími náklady se dali vytvořit opravdu kvalitní díla, tím nemyslím, že záměrem využití neherců bylo tehdy ušetřit.