Dá se brát homeopatie trochu vážně?

  Po přečtení mnoha knížek, kde se bezradně pojednávalo o homeopatii, jsem si vytvořil vlastní výklad, který se snaží alespoň částečně vysvětlit tuto záhadu.

     Dioxiny jsou velmi jedovaté, ale lze je rozředit natolik, že ve velmi nízké koncentraci se již jejich toxický efekt neprojeví. Když se tato podprahová koncentrace zkoušela na potkanech, došlo k něčemu opačnému, jed způsobující nádorové onemocnění se stal lékem proti této chorobě. Živočichové žijící na zemi se vždy museli nějakým způsobem přizpůsobit okolním podmínkám, a ty nebyly vždy příznivé. Různá škodlivá záření z kosmu, jedovaté složky v potravinách, jedy vyvěrající z podloží a mnoho jiných stále se proměňujících nebezpečí číhalo na každého tvora, a pokud se nedovedl s novými podmínkami vyrovnat, musel zákonitě vyhynout. Vlastnost vypořádávat se s mírně jedovatými látkami musíme mít v sobě zakódovanou. Tento pozitivní efekt se nazývá hormeze a je znám u mnoha látek. S hormetickým efektem se lze setkat u herbicidů, které po dostatečném naředění povzbuzují růst. Stejně dobře se vede bakteriím v podprahovém množství antibiotik. Bílé krvinky vystavené nízkým dávkám arzeniku se množí rychleji. Vodní hmyz se dožívá delšího věku a lépe se rozmnožuje v přítomnosti stopového množství insekticidů. Hormeze zvyšuje životaschopnost dokonce v rozmezí 30 až 60 %. Vysvětlení je na dosah ruky, malá kvanta škodlivin organismus nezabijí, ale spustí jeho obranné reakce. Nepatrné dávky toxinů mohou stimulovat imunitní obranu nebo nastartovat mechanismy spontánně likvidující zánik poškozených buněk, jež by za jiných okolností ohrožovaly organismus vznikem nádoru. Například rtuť dovede při nízké koncentraci vyvolat zvýšenou produkci bílkovin ze skupiny metalothioneinů, které mají za úkol vázat těžké kovy a odstraňovat je z těla. Kromě toho ale metalothioneiny chrání buňky i před dalšími škodami, například před poškozením dědičné informace volnými radikály vznikajícími při běžné látkové výměně.

          Nízké dávky radiace mají pro organismus překvapivě pozitivní účinky. Například obyvatelé státu Colorado jsou v důsledku zvýšeného přirozeného výskytu radioaktivních prvků v horninách vystaveni asi čtyřikrát vyšším dávkám radiace než ostatní obyvatelé USA, a přesto se u nich neprokázal častější výskyt nádorových onemocnění. Navíc se dožívají o něco vyššího věku a ve stáří vykazují lepší zdravotní stav. Stejně tak v Japonsku lidé, kteří byli ozářeni mizivou dávku radiace, se těší lepšímu zdravotnímu stavu a dožívají se vyššího věku než jejich vrstevníci, kteří nebyli radiaci vůbec vystaveni. Malá dávka záření dokonce mobilizuje v buňce enzymy potřebné pro opravy dědičné informace a takto „mobilizovaná“ buňka snáze zvládne nápravu škod napáchaných silnějším zářením. Záření není vždycky na závadu a pod určitou úrovní už neškodí, protože člověk v radioaktivním prostředí žil od pradávna a musel si na takové podmínky zvyknout.

     Některé látky naopak projeví svůj negativní dopad na organismy teprve po zředění, třebaže v nezředěném stavu účinkují jako lék. Týká se to především látek schopných narušit křehkou hormonální rovnováhu v těle živočichů. Velmi často to jsou substance, které po chemické stránce nemají s hormony zvířat nic společného, přesto se překvapivě jako hormony chovají. Zjistilo se, že změny koncentrace některých látek obsažených ve vodách mění samce žab, lososů a jiných živočichů v samičky. Proto je nutné stav koncentrace stále kontrolovat. Nahromadění jedovatých zplodin, těžkých kovů, jedovatých a nejedovatých látek v ovzduší a vodách může napáchat mnoho zlého.

     Podnětem pro vznik homeopatie byly pokusy Samuela Hahnemanna (1755-1843) s podáváním chininu v různých koncentracích. Ten ke svému překvapení zjistil, že zatímco v malých dávkách dokáže ulevit od malárie, vyšší koncentrace vyvolává u zdravých jedinců horečnaté stavy a zimnice. Napadlo ho tedy, že by na podobném principu mohly fungovat i jiné léky. Zatímco na průjem dostanete v lékárně přípravek na zpomalení peristaltiky, u homeopata se dozvíte, že nejlepší je usrknout velmi slabého roztoku kýchavice bílé. Ta však po požití ve vyšších dávkách vyvolá i u zdravého jedince zánět žaludku a střev, doprovázený silnými průjmy a zvracením. 

     Ve třicátých letech minulého století bylo vydáno na 500 pojednání o Gurevičových pokusech, které dokazovaly, že rychlost dělení buněk  (mitóza) je ovlivněna přítomností buněk se zvýšenou mitózou. Pokus byl jednoduchý, ale výsledek překvapivý. Vezme se sklenice s hnijící cibulí a přiblíží ke sklenici se zdravou cibulí. Za krátký čas se zjistí, že v uzavřené sklenici se zdravou cibulí nastane hnití asi o 30% rychleji, než kdyby byla v jejím sousedství sklenice se zdravou cibulí, nebo jednoduše stála osamocena. Totéž platí pro kvasinky a kvasné procesy, svalstvo, krev atd. Toto záření nazval mitogenním.

     Backster zase zjistil primární percepci (vnímavost) mezi oddělenými bakteriemi stejného druhu, například těch obsažených v jogurtu. Když jim přidal živný roztok – mléko, došlo k jejich množení nejen v nádobce takto pozitivně stimulované, ale i v baňce, v níž byla druhá část jogurtu, přestože do ní živiny přidány nebyly. Opačný efekt, negativní a smrtící, nastal v obou baňkách, jestliže se do jedné z nich přidal alkohol. U tohoto druhu bakterií registroval Backster dálkovou vazbu až na vzdálenost 20 metrů.

     V roce 1964 kvantový fyzik John Stewart Bell představil výsledky experimentu, který má neuvěřitelné vyznění. Vyplývá z něho, že pokud se dvě částice ocitly ve vzájemném kontaktu, zůstanou ve spojení – a jsou schopny ovlivňovat jedna druhou – třebaže se každá z nich dostala na opačnou stranu vesmíru! Bellův teorém říká, že jedna částice nějakým způsobem „ví“, co dělá druhá částice, která s ní byla kdysi spojena. Tato „vědomost“ nezávisí na takových formách energie, jakou je světlo, zvuk nebo gravitace, jejichž účinnost klesá se vzdáleností. Řečeno jinými slovy, tato forma energie není lokalizovaná v čase ani prostoru – působí na velké vzdálenosti. Pokud by tento Bellův teorém byl pravdivý (jsou i jeho odpůrci), dala by se vysvětlit homeopatie v té nepochopitelné části, kde se takřka s jistotou ví, že z původní léčebné látky se po tolika ředěních již nemůže v homeopatiku vyskytovat jediný atom.

     Homeopatie se opírá o dva základní principy. První je založen na předpokladu, že se dá léčit nebo ovlivňovat podobné podobným, například senná rýma cibulí. Druhým základním principem homeopatie je ředění vždy v poměru 1:100, to znamená jedna kapka účinné látky se rozpustí ve 100 kapkách obyčejné vody nebo alkoholu. První ředěnou kapkou může být lihový macerát nějaké byliny. Toto ředění se označí C1. Jedna kapka z roztoku C1 se dá do 100 kapek vody (lihu) a vznikne druhý roztok C2, kde je poměr molekul účinné látky vůči molekulám vody v poměru 1:10 000, tedy 1:10^2xn, přičemž pro toto druhé ředění n = 2, pro třetí n = 3 atd. Pro představu: patnácté ředění je při tomto postupu stejné, jako by se jedna kapka rozředila ve všech vodách nacházejících se na zemi. Běžné je ředění i C30 a platí, že v tak zředěném roztoku není s pravděpodobností 1:1 000 000 ani jedna molekula původní účinné látky. Roztok se před každým dalším ředěním musí pořádně promísit a protřepat. Na kostku cukru se kápne jedna kapka zředěné C30 a je připraven lék, který prokazatelně účinkuje, ať se to klasickým lékařům a vědcům líbí nebo nelíbí. Tato metoda je známa již 200 let a bez toho, že by byl pochopen princip této podivné léčby, pomáhá uzdravit mnoho pacientů. Nepopiratelné úspěchy v homeopatické léčbě se přisuzují placebu, ale jak tento princip sebeuvědomovací metody aplikovat na zvířata, ať už jsou domácí, chovná či exotická jako hadi, sloni i žirafy? U všech těchto zvířat se homeopatie úspěšně využívá.

     Opakovaně byl prováděn pokus na dvou místech s 36 pacienty se sennou rýmou. Osmnáct jich dostávala placebo, tedy normální cukr, a osmnáct užívalo homeopatický lék, tedy cukr s kapkou, která byla tak ředěná, že neobsahovala ani jedno zrnko pylu. Pyl byl použit proto, že se běžně používá při léčbě senné rýmy i v klasické medicíně, ale v daleko menší koncentraci než se vyskytuje v přírodě. U pacientů, kteří dostávali homeopatický prostředek, bylo zlepšení zdravotního stavu výrazně větší. Tentýž pokus byl se stejným výsledkem proveden i u jiných alergických onemocnění.

Z předešlého výkladu se dá předpokládat, že vlastnosti první kapky léku se otisknou do ředící vody, nebo lihu, a tato vlastnost se stále předává do dalších a dalších ředění. Při prvním ředění jde skutečně o spojení molekul léčícího prostředku s „nenaučenými“ molekulami vody.  Teprve dalšími a dalšími kontakty si jednotlivé molekuly vody začínají osvojovat a předávat vlastnosti vneseného léku, navíc je přejímají bez průvodních, někdy nežádoucích vlastností originálního koncentrovaného léku.

     Na závěr musím nerad konstatovat, pro radost všem skutečným odborníkům na homeopatii, že celý článek byl jen vtip.