Takhle to už dál nejde. Jedno volební období střídá druhé, vlády se mění jak svatí v okně porouchaného orloje, politici si průšvihy a skandály přehazují jak horký brambor, zloděj křičí Chyťte zloděje! a Smrtka na orloji jim dává najevo, že už je čas jít. Je to jak s tou hospodskou pranicí na vesnickém bále. Každý se pere s každým, nikdo už neví kdo si začal, svádějí vinu jeden na druhého a jen hostinský si rve vlasy kdo to zaplatí. Normální by bylo, aby platili rváči. Ne tak v naší české hospodě U vyčůránka. Tady je zvykem, že rváči utečou a škodu zaplatí diváci, revmatické babičky co seděly za pecí i děti, co už dávno spí. To je prý spravedlivé, protože rváči se nepřiznali a dluhy a škody se platit musí!
Historie uplynulých dvaceti let utváření a zdokonalování politického systému v České republice, nesplněná očekávání voličů od plnění volebních programů politickými stranami, jistá nestabilita politického vedení státu, neschopnost prosazovat své záměry a úkoly jednotlivými vládami v Parlamentu, nekonečně dlouhá a obstruktivní projednávání, schvalování a neschvalování potřebných zákonů, které jsou ve výsledku paskvilem a s původním záměrem předkladatele mají pramálo společného a v neposlední řadě morální i odborné kvality většiny představitelů a členů zastupitelských orgánů odshora dolů mě dovedlo k úvahám o správnosti našeho volebního systému.
Pravděpodobně obava mladé demokracie z možného volebního vítězství komunistů, kteří dlouhodobě se svým více jak půlmiliónem voličů obsazují přední příčky pomyslného žebříčku volebních výsledků, možná inspirováni heslem "rozděl a panuj" vedlo tehdejší poslance k přijetí volebního systému, který zvýhodňuje malé strany a klade překážky k výraznému vítězství jedné silné politické strany. A tak se po volbách utvářejí různé koalice, kde nikdo nic neví, nikdo nic nedělá a nikdo za nic nenese odpovědnost.
Tento systém podílu řady pidistran na vládnutí, umožňuje politickým stranám povolební vyjednávání a čachrování, vytváření nestabilní, rozhádané, nefunkční, neprůhledné a ke korupci náchylné koaliční dohody, parlamentní většinu a vládu, která má problém sama se sebou. Výsledkem této "taktiky" je slabá výkonnost vlády i Parlamentu, obrovské plýtvání rozpočtovými penězi, neefektivní projekty a investice, líbivý ale krátkozraký a škodlivý populismus. V neposlední řadě pak tato koaliční nestabilita vnáší do práce ministerstev a celého státního aparátu bezperspektivní práci a nestabilitu (moje známá pracovala na Ministerstvu zemědělství v době, kdy mu šéfoval J.Lux. "To si neumíte představit ten bordel, jaký tam vládne" říkala. "Starej je věčně pryč na vládě, parlamentu, ve straně a tady vládnou náměstci, kteří zase nemůžou nic podepsat a tak se čeká na Luxe. Když občas příjde, u jeho kanceláře stojí fronta referentů potřebujících něco podepsat a stejně to všichni nestihnou. Lux něco podepíše, ani neví co a už zase jede pryč. Spousta termínů se tak prošvihne... zkrátka, kocour není doma a myši mají pré.")
Již dvacet let každá "vítězná" strana, každá vláda, každé ministerstvo přicházejí s novými nápady, strategiemi, plány a projekty. Každý nový ministr ruší opatření svého předchůdce a zavádí jiná a "jedině ta správná". Na všechny tyto "zázračné" projekty, plány a fantasmagoria se doslova vyhazují miliardy korun z kapes daňových poplatníků. O kontroverzních rozhodnutích pod vlivem některého silného lobby, jejichž výsledkem je "malá domů" a miliardová díra ve státní pokladně ani nemluvě.
Domnívám se proto, že nadešla doba říci dost ! Prvním krokem k tomu by měla být zásadní změna volebního systému. Nejsem právník ani politilog a současné volební systémy jsou natolik složité, že se v nich "normální" člověk nevyzná (není to úmysl?). Dejme šanci takovému volebnímu systému, kdy politické strany za stejných a rovných podmínek představí své programy a budou pro ně ve volbách získávat hlasy voličů. Zvolme systém, ve kterém vítěz bere vše. Dejme možnost politické straně, která pro svůj program získá nejvíce voličů, aby v Parlamentu dostala nadpoloviční počet mandátů, mohla si sestavit vládu a po dobu volebního období uvádět svůj program do praxe. Snad jen ke schvalování ústavních zákonů by bylo potřeba dejme tomu 4/5 hlasů ve Sněmovně i Senátu (ten je podle mě stejně zbytečný). Celé volební období tak bude tato politická strana mít se svoji většinou jasné rozhodovací právo i odpovědnost. V příštích volbách pak budou mít občané zcela jasnou, ničím nezkreslenou představu o tom, jak "strana a vláda" splnila jejich očekávání a snadno se rozhodnou, jestli ji zvolí znovu. Nikdo se nebude za nikoho skrývat, vymlouvat se a svádět vinu za neúspěchy na někoho jiného (my jsme chtěli, ale oni tomu zabránili...). Byl jsi dobrý - máš opět můj hlas. Byl jsi špatný - dám ho jinému. Osobní odpovědnost by byla zcela nezpochybnitelná. Možná, že právě té osobní odpovědnosti se někdo bojí.
Jen strach z osobní odpovědnosti může vést k odmítání takového volebního systému. Zdánlivě složité věci jsou v podstatě jednoduché a jasné. Proto je jednoduše a jasně řešme. Protože čím se věci řeší složitěji, tím jsou méně jasné a nepoctivcům, lhářům a zlodějům to vyhovuje. Přestaňme se strašit návratem "reálného socialismu" ( ten myslím v horizontu generací nehrozí) a přijměme většinový volební systém s absolutní většinou. Hlavně mi, prosím vás, nezačněte vysvětlovat principy různých volebních zákonů. Protože si stejně myslím, že poctivý úmysl a dobrá vůle hory přenášejí.
