O tom, že je dobré nazývat věci pravým jménem, nic si z důvodu korektnosti nezastírat a podívat se problému zpříma do očí. Lidé všech ras a národností mají mít stejná lidská a občanská práva a svobody, každý člověk je jedinečný a život jedněch nemá větší hodnotu než život jiných. Vlivem mnoha subjektivních a objektivních historických i současných příčin však mají některé skupiny lidí jiné dovednosti, návyky a diametrálně odlišný způsob života než jiní. Žijí-li potom příslušníci jedné skupiny jako menšina ve většinové jiné skupině, nutně to ve vzájemném soužití vyvolává větší či menší problémy. Jako laik se domnívám, že menšina by se měla přizpůsobit většině (to je snad demokratické). To však vyžaduje aktivní přístup menšiny, předpokládá vzájemnou znalost života toho druhého, ale hlavně nic si nezastírat, namlouvat a nestrkat "hlavu do písku".
Hitlerův německý nacionalismus a jeho důsledky oprávněně vyděsily celý civilizovaný demokratický svět natolik, že různé teorie o lidských rasách byly prohlášeny za pavědu a označeny z preventivních důvodů za rasistické a dokonce za trestné. Zkoumat lidský rod z rasového hlediska je zkrátka nevědecké a každý, kdo by se o to pokoušel, si koleduje o obvinění z cíleného rasismu, nebo dokonce popírání holocaustu.
Zdá se, že lidské rasy prostě neexistují, lidé se prý od sebe odlišují pouze takovými formálními znaky, jako je výška, tvar očí, barva kůže a vlasů, tvar obličeje apod., nemajícími na jejich intelektuální schopnosti, manuální dovednosti, fyzické dispozice a výkonnost žádný vliv. Rozdíly mezi lidmi nejsou rasové, ale jsou dány vlivem geografie, životním a sociálním prostředím, výchovou, vzděláním a individuálními genetickými, fyziognomickými nebo intelektuálními dispozicemi. Pokud se člověk narodí a bude vyrůstat ve stejném prostředí za stejných podmínek, nenalezneme výrazných rozdílů mezi černými, žlutými nebo bílými lidmi, mezi Evropany, Asiaty nebo Afričany.
V této souvislosti mě zaujal článek kolegyně Ivy Pekárkové (Rasa - co je to?, 22. 8. 2011), která uvádí, že v oficiálních dotaznících v USA jsou lidé děleni podle rasy na bělochy, americké černochy, am. Indiány, Asiaty, Havajce, Hispánce a jiné a ve VB dokonce na bělochy - Brity, Iry a jiné, na smíšené, Indy, Pákistánce, Bangladéšany, jiné Asiaty, černochy - z Karibiku, z Afriky a jiné, na Číňany a na jiné. Nevím, do jaké míry je v USA a VB chápána rasa a národnost.
Stejně opatrně, téměř šeptem, se mluví o národu, vlastenectví, národnosti, státní příslušnosti, národní hrdosti, menšinách a etniku. Jako by to bylo něco nepatřičného, nehodícího se do globalizovaného a multikulturního světa. A aby se vnesl do těchto pojmů úplný chaos a aby byla údajně posílena individuální svoboda občanů, bylo do naší Ústavy "preventivně" zakotveno, že "Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti". Výsledkem jsou statistická hausnumera a propastné rozdíly v evidencích obyvatel (ze kterých však vláda a státní byrokracie vychází ve svých úvahách, rozvahách, plánech, rozhodnutích a opatřeních), ale i to, že každý z nás se může svobodně prohlásit národnostně kýmkoliv (proč?). Takže žižkovský Pepík, Čech jako poleno, jehož rodiče, prarodiče, pra pra... předci nevytáhli z Prahy paty a po přeslici byli počestní, se může prohlásit třeba švédem, japoncem, konžanem nebo dokonce Inuitou. Byrokrat potom vyhodnotí, že v Praze žije jeden Inuita, má vysokoškolské vzdělání a oproti jiným inuitům jen jedno dítě a že je nutné zabezpečit pro tuto rodinu na Kapslovně iglů a půl velryby ročně.
Nemusíme chodit daleko. Při sčítání lidu v roce 2001 se k romské národnosti přihlásilo 11746 osob, ale tzv. kvalifikovaný odhad hovoří o 150 až 300 tisících. Současně se však více jak 2/3 romsky mluvících občanů hlásilo k jiné než romské národnosti (podle této statistiky ČSÚ se 35238 hlásilo k romštině, ale jen 11746 z nich jsou Romové). Vycházím-li z těchto svobodných údajů, je v České republice evidováno na Pracovních úřadech jen 6730 a půl nezaměstnaného Roma!
Domnívám se, že jestliže jsme začali zvolna a opatrně přiznávat, že multikulturní společnost má ještě nějaké "mouchy", že se za "růžovými brýlemi" objevují problémy v soužití Romů a Neromů, chceme-li problémy romské menšiny efektivně řešit, musíme znát především reálná fakta a ne "kvalifikované odhady" o tom, kolik Romů kde vlastně žije, jak skutečně velké jsou jejich rodiny, v jakých bytech žijí, jaká je skutečná školní docházka, zaměstnanost, fiktivní nezaměstnanost, vzdělanost, věková strukura, kriminalita obecná i těžká, čím se živí, kde a kolik získávají finančních prostředků, jak často, kam a proč se stěhují, proč dělají tohle a proč ne tamto a podobně.
S tím totiž souvisejí nejen teorie o jejich začleňování, ale především politická rozhodnutí, východiska pro plánování záměrů naší pomoci jim, kolik a čeho je potřeba, kam je nutné soustředit pozornost, jaké formy jsou nejefektivnější, kolik peněz na to vše potřebujeme atd. Jestliže však oficiálně a přesně nikdo nic neví a pracuje se s odhady a doměnkami, že u nás žije 11.000 až 300.000 Romů, potom příslušné úřady a instituce "vaří romskou polévku" jen z vody.
Stejně chybné je i z korektnosti zahrnovat Romské etnikum do jakési množiny tzv. sociálně vyloučených a nepřizpůsobivých, protože tato množina se skládá z lidí různých národností, které se opět vyznačují rozdílnými vlastnostmi, schopnostmi, příčinami vyloučení a nepřizpůsobení se a tudíž i potřebou jiného a diferencovaného přístupu, forem a metod naší pomoci.
Nazývejme proto lidi, věci a jevy pravými jmény, udělejme si nejdříve pořádek v evidenci a dokonalém poznání objektu našeho úsilí. Protože jinak budeme jen neefektivně vyhazovat veřejné prostředky oknem a náš "boj" za integraci menšin a naše pomoc těmto lidem bude jen bojem proti větrným mlýnům, sisyfovskou a zbytečnou prací. A hlavně - utrácejme peníze, čas a práci jen tam, kde o to někdo skutečně stojí, protože je i mnoho takových, kteří stojí jen o naše peníze "čistá ruka" a kde se naše "křesťanské výchovné" úsilí nápadně podobá onomu pověstnému házení hrachu na zeď.
