S nijak zvlášť velkou zvědavostí jsem si přečetl dnešní rozhovor s panem Havlem. A jak už to v životě bývá, s mnohými jeho názory vřele souhlasím, s některými ne.
Pana Havla si vážím jako vzdělaného, moudrého, slušného a názorově pevného člověka. Nicméně si myslím, že nejde o to jen vymýšlet a šířit moudré myšlenky (takových "mudrců" a filozofů najdeme v historii celou řadu), ale být schopen tyto myšlenky v praktické realitě každodenního života realizovat.
Je nanejvýš zajímavé a bližšího bádání hodné, že takové "moudré, prozřetelné, laskavé a hodné mudrce" nikdy nikde v praktické politice nenaleznete. Přestože "všechno" vědí, na "všechno" mají návod a znají způsob řešení, jejich moudra a vize nejprve slyšíte z balkónů a tribun, ale později je najdete jen v zaprášených knihách v zadních regálech knihoven. Jsou jako pyromani, kteří z vnitřní nutkavosti zapálí stoh slámy, aby později jen z nedalekého křoví pozorovali to fascinující divadlo.
Tak jako "tatíček osvoboditel" vypouštěl do světa z pohodlí Lánského zámku svá moudra, kterým sice všichni tleskali, ale nikdo se jimi neřídil, tak i "tatíček disident" o nějakého půlstoletí později kázal o tom, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, o svobodě, demokracii a mnohém jiném. A opět, všichni tleskali a zvonili, ale skutek utek.
A tak státy neřídí oni moudří a slušní "mudrcové", ale lidé docela opačného kalibru a zdá se, že i diametrálně odlišných názorů. Lež, podvody, hamižnost, korupce, neschopnost a licoměrnost provázejí jejich vládu tak, jako hřmění provází každý blesk.
A tak podobné rozhovory jsou jen pšoukem, který krátce zasmrdí a je odvanut větrem každodenního boje o "chléb náš vezdejší", který je nahony vzdálen všem minulým i dnešním moudrostem, byť sebelépe míněným a většinou schvalovaným. Občané štěkají, ale karavana mudrců a politiků jde dál.
